Maroko 2/09       1  2             11.3.2009  (odkaz na fotogalerii)  Napsal: Venca

Sobota 14.2. Vstáváme okolo deváté, zabalíme si, hodíme věci do auta a jdeme shánět snídani. Trochu mi vadí, že už teď ráno co chvíli dost zafouká. Opět jsme měli štěstí a královsky se najíme do 20 DH. Dokonce vyhodí od stolu jednoho hosta, aby nám ho přisunuli a měli jsme dostatek místa na talíře. Po snídani natankujeme plnou přímo u hotelu a jedeme hledat Fandovo startovačku. Po několika otočkách  a optáních najdeme správnou odbočku a začínáme stoupat po krkolomný cestě do ostrého zářezu v hřebeni. „Nerozbij si auto“ radíme úspěšně s Radkem a moc se nám Fandovo nápad nelíbí. Dojíždíme k zatáčce, za kterou je ostrý zářez do masivu. Tam už je vidět na startovačku. Zastavíme a i Fanda uzná, že včerejší terén byl proti tomu pětihvězda, nehledě na to, že i kdyby tam Logan vyjel, moc šancí, jak se pro auto dostat tady prostě není. Možná si tak půjčit dole osla. Vracíme se na včerejší místo. Kamenožrout nás hned vítá a mává, volá „šampión“ ukazujíce na mě prstem, což mi dodá sebevědomí div se mi tričko nezačne na hrudi párat. Samozřejmě se to neobejde bez nějakých vtipných připomínek kamarádů, takže zase splasknu a jdeme se podívat na start. Tam, jak už jsme si během výletu zvykli, opět fouká sice akorát silou, ale jaksi z druhý strany. Jdeme si prohlídnout výstavu šutrů, na který je Kamenožrout patřičně pyšný a nakonec si s Fandou u něj koupíme hezký krystaly křemene pokryté ještě povlakem malachitu a azuritu. Nějakou dobu se tu zdržujeme, ale obrat nenastává, naopak začíná přicházet oblačnost a vítr je nárazový po kose, mírně zezadu. Začíná demokratická rozprava, protože jsou dvě varianty ve hře. Já bych zůstal ještě den v horách, ale kluci už chtějí na pobřeží. „Tak jo, uvidíme, jak bude u toho hotelu. Třeba to tam klapne“ říkám a vyrážíme. Opět projíždíme ty hezký hory, po náhorní plošině řídím já. Ještě se zastavím na jednom místě kousek od naší silnice, kde by to mohlo jít, ale silnější vítr jde opět po kose. Pokračuji směrem k hotelu. Dnes je znát určitá rozmrzelost nebo spíš lítost, protože včera večer jsme se už viděli všichni ve vzduchu.  Aspoň cestou padá několik hlášek pro obveselení, baby mávají, doma je sníh a my jsme v tričku. Co víc si přát? Předjíždím chodce ukázkovou padesátkou ve vsi, na protější straně u domu zaparkovaný pick up. Najednou Radek sebou trhne a něco kvíkne. Jako by mě osvítilo a sešlápnul jsem automaticky brzdu, aniž bych cokoliv viděl, najednou se za pikapem vyřítil kluk na kole. Díval jsem se do jeho zděšených očí a moje určitě nevypadali jinak. Zaplať pán bůh že ho Radek viděl z místa spolujezdce o tu desetinku dřív. Kluk projíždí před autem, které se hrne po písku se zablokovanými koly, modlí se k Aláhu, já nalepenej na skle k bohu, a protože to ti dva dali dohromady, jen se otřel nárazník o jeho zadní kolo. Kluk ani nespadnul a zastavil ve svahu u kraje. Auto konečně stojí, otočím se a koukáme, jak chodec mluví k chlapci. Ten jenom sepnul v modlitbě ruce, usmál se, šáhl si v oddechu na prsa a poslal nám pusu. Potom ještě zamával, že je v pořádku a víc se o nás nestaral. Pomalu jsem se rozjížděl, mlčky, krve by se  ve mě nedořezal. Potom jsem si vzpomněl na kočičku z prvního večera a prolomil jsem ticho slovy „strejda smrťák přijel do Maroka“. Stres, který se dal z vozu vyhazovat okýnkem, byl ten tam. Fanda se začal řezat a už tu byly opět humorné hlášky. Když mi vběhlo po deseti minutách do silnice jehně, už jsem jen slyšel Fandu zvolat „strejda smrťaaak“. Ne nebojte se, jehňátko tak těsný nebylo, a tak si zase v klidu odkráčelo. Dorazili jsme k hotelu Kerdous a udělali si zastávku. Sice nebyly stromy ohnutý jako včera, ale stejně foukalo silně přes kopec. Už mi to bylo tak nějak fuk. Víc mě trápila oblačnost, která předpovídala frontičku. V dálce byl vidět Tiznit. Už nám bylo jasný, že poslední dny strávíme na pobřeží, a buď nám bude přát štěstí a polítáme na brízu, nebo nic. Začali jsme sjíždět dolů krajinou a razili přímo na Nid d´Aigle. Vyjeli jsme na horu, kde bylo několik padáčkářů a slabý vítr po kose. Seznámili se s Larbim, který se tu stará o startovačku a hned nám nabízel ubytování za 200, ale nám stačí kousek odtud náš hotel za 100. Čekali jsme, jak se to bude vyvíjet a pozorovali několik pokusů, které končily sletem dolů. Prostě nic. Během hodiny se vítr otočil zpoza kopce, hezky se zatahovalo a my se rozhodli strávit odpoledne na Legziře. Když jsme tam přijížděli, zahlédl jsem ve vzduchu čtyři křídla. Dorazili jsme na místo a pozorovali, jak se jich tluče při svahování teď už pět, ani ne snad na sto metrech. Foukalo přesně podél pobřeží, tak svahovali na výčnělku do moře. Už tak měli dost problém se vyhýbat, takže jsme ani nevyndali naše křídla z auta. Šedý mraky byly dost nízko a rozbouřený oceán se u břehu rozstřikoval do mlhy. Hned u hotelů se rozhodli dva Francouzi odstartovat a vzbudili nejen náš zájem. Po několika neúspěších se jednomu podařilo s bočním větrem odstartovat a šel hned dolů. Podle očekávání měl v závětrech plné ruce práce a byl rád, že má ten dvacetimetrový slet za sebou. Druhý to rychle zabalil. „No, vzhledem k tomu, jak to vypadá a jak se to vyvíjí bych se jel ubytovat, na véču a do šneku. Co vy na to?“ navrhuji a ani jsem nečekal dlouho na kladný odpovědi. Recepční nás už uvítal coby stálé hosty. Po sprše jsme vyrazili do medíny na důkladnou prohlídku. U posledních stánků jsme se rozhodli si dát nějakou ňamku. Všichni nabízeli ryby na grilu, až jednomu Fanda řekl hezky česky „my dneska ryby nechceme“ a vrhli jsme se k vedlejšímu. Masový kuličky, zelenina..., ukázali jsme tři porce a sedli si. Za chvíli nám podal hotový „hamburgery“ a my po zkušenosti z Tafraoute se s chutí zakousli. Slyším Fandu „ježíši, to je rybí“. Chuť nic moc, ale zdlábnul jsem to. A protože Radek zbytky nenechává, dojedl i po Fandovi. Potom přišlo na placení a největší překvapení. Vstal jsem, že to zaplatím. Prodavač napsal 15 DH a já mu řekl, že ale platím za všechny. „Oui“ říká a já platím 15 DH. Poslední Radkova slova před desinfekcí byla „teda jestli tohle nevodserem, tak už přežijem všechno...“ Dnešní desinfekce začala a byla dlouhá... Na hotelu dvakrát pomeranče s desinfekcí a šlo se do baru, desinfekce v batohu. Hned za vchodem byly schody nahoru. Všimli jsme si jich už poprvé, ale byla tam mříž. Dneska chyběla, ale nahoře tma. Sedíme, krafeme, několikrát si připomeneme s humorem výtečnou véču, když se nahoře rozsvítí na schodech. Za chvíli je slyšet muzika. Barman mi ukáže, že si tam můžeme vzít pivo, tak neleníme, jdeme. Nahoře bar, stolky u stěn, hned vedle schodů pódium a na něm živá hudba. Nemá to chybu. Hrají arabský písně, zpěvák chodí s mikrofonem po parketu mezi stolky zpívá k lidem. Taková diskotéka po arabsku. Za chvíli nějací maníci tancují jejich národní tanečky v kruhu vedle baru. Postupně se lokál pěkně plní domácími. Jen my jsme tu jako pěst na oko. Radečkovi se začala vracet chřipka, tak to zabalí a jde na hotel. Jako jedinej večeři skutečně odsral. Buď  špatně desinfikoval nebo si o to řekl. Potom si nás všimnul nějaký mladík, který vyhlížel velmi evropsky. Pozval nás na pivo, a i když anglicky neuměl skoro vůbec, nakonec jsme se nějak dorozuměli. Ten večer se mi nejvíc líbil Fanda. Se stoupajícím počtem piv, se zvedala jeho jazyková vybavenost. Za chvíli mluvil nejen anglicky, ale i francouzsky a rozuměl dokonce arabsky. Abdellah, jak se jmenoval, nám sdělil, že ještě půjdeme z baru na diskotéku, ale až po půlnoci, kdy to tam začíná žít. A co vám budu povídat. Žilo! U vchodu se za nás zaručil, že jsme jeho přátelé a my se ocitli v jiném světě. Parket, hudba někdy živá arabská, jindy reprodukovaná a samý novinky, jen nám to připomínalo bar „Modrá ústřice“ ze známé série „Policejní akademie“. Sice v tom davu bylo asi pět žen, ale jinak tancovali chlapi s chlapama ty jejich národní tanečky. Časem jsme se dozvěděli, že mladík pracovně pobývá jak v Tiznitu, tak v Agadiru. Fanda normálně netrsá, ale odmítnout Abdelláha a jeho kamarády není slušný, a tak jsme se ocitli taky v kruhu. Zapadli jsme naprosto dokonale. Po třetí hodině jsem už Fandu popadnul a mazali jsme na hotel, sice nám chtěl Abdellah ještě ukázat noční Tiznit, ale my už měli opravdu dost a tak se Fany vrátil k „Radce“ do manželský postele. Ještě trocha desinfekce a pád do bezvědomí...

Neděle 15.2. Bylo to takový těžší ráno. V telefonu jsem našel ztracený hovor od Abdellaha. Poslal jsem mu zprávu, že poslední večer plánujeme v Agadiru a že ho rádi uvidíme. Dnešní plán byl jasný. Čekání na brízu nebo procházka po Legzira Beach. Už když jsem se podíval z balkónu, vypadalo to na procházku. Vyrazili jsme po snídani směrem na Aglou Plage. Na obloze byla ještě nějaká oblačnost, která zvolna mizela. Bohužel stále foukalo buď podél pobřeží nebo dokonce z pevniny na moře, a tak jsme se prošli po pláži i v Aglou, nasbírali nějaký mušle a pokračovali dál. U Larbiho ani noha. Chvíli jsme postáli pod kopcem, abychom viděli pytle na hoře. Kdepak, sice je už docela hezky, ale jde to z druhý strany. Skoro nám to připadá jako naschvál, Aláh se rozhodnul nám foukat na záda. Pokračujeme už rovnou na Legziru. Slabší vítr vane stále podél pobřeží, tak si jen hodíme věci do batohů a jdeme na pláž. U restaurace si zrovna dává nějaký Francouz zeleninový salát a amoletu, čímž nám uvede do aktivity naše chutě. Sedneme si k vedlejšímu stolu a objednávka jde rychle. Jen ukážeme na stůl Frantíka a zvedneme tři prsty. Za chvíli už si pochutnáváme a zapijeme to jak jinak, pomerančem. Po zaplacení se jdeme projít po pláži podél útesu. Už je jasno a teplo, takže není problém se zout. Kráčíme směrem k přírodní architektuře. Mosty a tunely vyhloubené vodou nás docela ohromí svými rozměry. Z dálky to vypadalo jako malá dírka, ale když pod tím stojíte, je všechno jinak... Nakonec jsme se s Fandou rozhodli, že si splníme slib a vykoupeme se v Atlantiku. Trochu si i zahrajeme na Venclovskýho, a tak jsme si doplavali na Kanáry a zpět. Byla to fuška, ale důkaz máme. Když se vracíme, vidíme přistávat padák. A za chvíli přilétávají další. Hned se jdeme zeptat jednoho z pilotů a domluvíme si vývoz nahoru. Jede celá skupina Frantíků a do jednoho auta se vejdeme všichni tři. Cestou na kopec podotkne Radek, že to by asi Logan nevyjel, ale Fandovo hrdost na jeho vůz byla jasná. Suše odpověděl „tohle? V pohodě!“ Když jsme vyjeli, překvapilo nás, o kolik víc tam fouká. Musím říct, že to překvapilo i Francouze. Dva ještě stihli odletět. Sice už startovali podél kopce, ale povedlo se. Pak si to namířili přímo na pláž, stočení proti větru a šli hned na přistání. Vítr se během dvaceti minut stáčel opět za kopec. Už to bylo asi na hraně, ale začal jsem rozbalovat. Zrovna když jsem si připínal popruhy k sedačce, zadunělo tak, že mi to vytrhlo křídlo z ruky. Rychle jsem ho dal do květáku, sundal sedačku a zatížil s ní padák, aby neodpochodoval. Takový obrat ve vteřině, jsem už dlouho nezažil. Vítr nejen, že zesílil, ale změnil i směr už na přímo přes kopec. Zrovna přijel další džíp a vyskákalo asi šest francouzských kolegů s bágly. Stáli a vyčkávali. My taky a Radek najednou prohodil „to neudělali dobře, že si nás vzali sebou“. Začali jsme se s Fandou chechtat „my víme, Aláh nám fouká na záda“. Jeden z nich se rozhodnul, že to prubne a začal si rozbalovat křídlo. V tom se za kopcem ukázalo ohromný kroužící hejno nějakých havrošů. Najednou se několik Francouzů šlo podívat na druhou stranu kopce. Přimotal jsem se k nim a zjistil, že jdou hledat nějaký místo na start. Šel jsem s nimi. Čtyři to začali rozbalovat, a dvěma se podařilo odletět. Stáli ve speedech proti větru a pomalu se sunuli podél kopce. Ostatní se rozhodli to zase balit a já se přidal k jejich nápadu. Prostě ani dnes to asi neklapne. Vracím se na ofiko startovačku, kde mám pořád křídlo pod sedačkou a Radek mi popisuje, co se dělo tam. „Hele von fakt vodlít.“ Hlava mi to nebere a tak se ptám „jak to dokázal?“ „No, zkoušel to podél kopce, párkrát se poválel. Tak ho dva přidrželi, on to nahodil skoro proti kopci, rychle ho stočili a letěl. Ale vůbec jsem mu nezáviděl“. Tomu jsem věřil. Rozhlídnu se a vidím na kopci hodně lidí, báglů, jen dvě auta a ani jedno naše. Kdo měl rozbaleno už pakuje. „Hele kluci, musíme si rychle pomoct zabalit a aspoň jeden musí sjet dolů pro auto“ povídám a jde se na to. Fouká už tak, že balíme každý padák ve třech. S řidičem si domluvím jedno místo dolů, ale nakonec to dopadne ještě nejlépe, protože se vejdou i Fanda s Radkem do kufru druhého džípu. Než sjedeme, je večer a slunce zapadá. Po domluvě se rozhodneme přespat tady přímo v hotelu na pláži. Za ubytování chtějí 120 se snídaní. Sice je sprcha o patro níž než pokoj, ale místní mladíci slibují teplou vodu. Tak souhlasíme a neseme si věci na pokoj. Pan černoch hned otvírá okno, protože zatuchlina je cítit opravdu dost. Zato dostali od nás důtku. Fandovi s Radkem opět chybí manželská postel. To jsme ještě netušili, jak zábavná bude sprcha. Tlak teplé vody „vynikající“. Krom toho, že Radek vyrazil do sprchy jako první tušíc, že bude problém, jí vyplácal nejvíc. Vzájemně jsme koordinovali tok hulákáním z kabin, kdo vypne, kdo pustí..., ale konec byl jasný. Já s Fandou, jsme dokončili dílo ve slušný ledárně. Zato dostali od nás důtku s výstrahou. V pohorách s ručníkem kolem pasu jsem dorazil na pokoj. Fanouš podotkl cosi o kocourovi v botách a hned si mě musel cvaknout. Kromě nás tu byly už jen tři Francouzky. Ostatní hotely byly prázdné, sezóna tu ještě nezačala. Začali jsme si číst nabídku jídel, ale skončili jsme u amolety. Prý už nic jiného není, ale evidentně se jim spíš nechtělo s ničím patlat, neboť se již snažili u Francouzek. K amoletě jsme popíjeli pomeranč doplněný desinfekcí. Po jídle jsme si chtěli objednat ještě jeden pomeranč, ale to jsme už narazili. Mladík velitel jen od stolu zamával, že je konec s obsluhou a zaplatit můžeme prý ráno. Jo tak to nás tedy popíchnul. Vzhledem k tomu, že už měl důtku s výstrahou, Fanda šikovně rozhodnul, že zaplatíme včetně sprchy a jedeme. To ho zaskočilo, ale pomeranč nebyl. Za deset minut jsme odjížděli do Sidi Infi. Nejvíc zaskočený byl Radek „nó to jsme jim to nandali. Sice nemáme kde spát, ale hlavně, že jsme vyhráli“. Za dalších deset minut, jsme už hledali nový hotel. První byl obsazený, v bungalovech u pláže chtěli zbytečně moc, a tak jsme jeli do hotelu „Belle Vue“ (Krásná vyhlídka) na útesu. „Bože, to bude láce“ říkám a jdu se zeptat na cenu. Když jsem se vrátil k autu, říkali kluci, že mi vítězství koukalo z očí. Za všechny tři 250 se snídaní. Hodili jsme si věci na pokoj. Byl čistý, jen manželská postel zase klukům chybí. Ještě jsme šli do restaurace dát si jedno pivo. Mladý a příjemný číšník s tím neměl žádný problém a dal se s námi hned do řeči. Ta taky přišla na, jak jinak, fotbal a zero zero. V dobré náladě došlo i na žerty a smích. Potom jsme se vrátili na pokoj. Juknul jsem na sociálku a ve sprchovém koutě byla veliká cikáda. „Nechte jí žít“ říkám klukům a ty se hned na tu obludu jdou podívat, přičemž Radek učiní sakra velký objev: „No to není možný, prvně jsou tři ručníky a my jsme už osprchovaný!“ Jde se spát, s modlitbou za otočení větru. Dobře víme, že zítra je prakticky náš poslední den... 

Pondělí 16.2. Budíme se, ale už nejsme všichni, protože v noci došlo k brutální vraždě. Pravda je, že to neměla dělat. Postupně nás vzbudila všechny a bylo otázkou času, kdo dřív povolí. Svým rámusem by přehlušila i startující stíhačku a rozhodně ve mně nevyvolávala představy toho milého cvrčka s housličkami, kterého si pamatuji z večerníčků. Jak říkám, byla to otázka času... A Fandovi trpělivost došla. Zdvihnul výhružně prst a tónem, za který by se nemusel stydět ani velký kmotr, procedil skrze zuby „a máš to spočítaný...“ Vstal a odkráčel do koupelny jak anděl smrti. K souboji asi nedošlo. Cikáda byla sice ohromná, ale Fanda měl přeci jen váhově navrch. Housličky praskly, ticho se rozhostilo. Jen sám vrah jej prolomil. Po návratu do lože suše prohodil „a je to“. Umyjeme se na místě zločinu a kráčíme na snídani. „To bylo masa“ komentuje Fanouš svůj noční čin. Číšník nás mile přivítal a hned začal nosit jídlo. Domlouváme se, že pojedeme po pobřeží na sever směrem k Agadiru a cestou koukneme na start u Legziri a Larbiho.  Poslední noc jsme chtěli spát blízko letiště. Vyrazili jsme a za chvíli vyjíždíme na kopec u Legziry. Logan to projel bez větších problémů. Zaparkovali jsme a jdeme se podívat na start. Seděly tam dvě mladičké dívky v bílých šátcích a umouněných bílých šatech. Pásly tam kozy a osla. Hned něco hulákaly francouzsky, ale okamžitě pochopily, že s tímto jazykem nepochodí. Štěbetaly si a hihňaly se  a potom naznačily, jakože by se napily. Stojíme na startu a vidíme dvě starší ženy, které taky doprovází kozy na pastvě. Jak jsme zjistili, jedna byla matka děvčat. Vítr byl stále podél pobřeží a kopce, ale už aspoň pár stupňů do čela. Domluvíme se, že si to aspoň sletíme. Vracíme se k autu a nejdřív si berou křídla Fanda s Radkem. Já beru petku pro holky. Starší matka s kamarádkou už sedí u nich, všechny hezky poděkují a nejmladší děvče, Larbíja, představí sebe a sestru Amínu. Larbíja jako jediná umí trochu anglicky, a tak dělá komunikační pojítko. Kluci se nachystají a odstartují. Pokouší se o něco u svahu, a potom jdou podle domluvy místo na pláž, co nejblíže k silnici. Larbíja mi chce vracet vodu a smutně říká, že je škoda, když tak brzo mizíme. Řekl jsem jí, ať si vodu nechají a je v klidu, že jsme za deset minut zpátky a kráčím k autu. Hned si v hloučku zase něco povídají a smějí se, včetně matky. Dole jsem nabral kluky a vyjeli jsme nahoru. Larbíja musí popohnat osla, který se rozhodnul, že cesta je jeho. Potom se hned vrátila na start k ostatním a štěbetání pokračovalo. Tentokrát jsme letěli s Fandou a auto svážel Radek. Připravovali jsme si éra a občas něco k děvčatům prohodili. Působily na nás opravdu pozitivně. Shodli jsme se s Fandou, že z těch mladičkých venkovanek v šátcích a bílých šatech, jejich hihňání a úsměvů, nevinnost přímo cáká. S tím stádem koz, dotvářely kolem nás moc milou atmosféru a přiznám se, že když jsem jim při startu zamával a ony zvesela mě, připadal jsem si jako zrádce. Už jsem věděl, že se nahoru nevrátíme, i když na nás zase určitě čekaly. Aspoň se mi povedl opravdu ukázkový start a dole jsem se chvíli vozil na jedné terénní bouli. Ještě jsem holkám zamával a šel na přistání k silnici. Opravdu foukalo podél pobřeží. Stál jsem skoro na místě a musel šlápnout trochu na speed, abych doletěl na vyhlídnutý místo. Fanda byl za chvíli u mě a Radek dorazil taky velmi rychle. Dokonce tak rychle, že se Fanda bál, jestli mu jeho zakoupený vůz nepoškodil. Hodili jsme bágly do kufru a pokračovali dál, protože kvůli sletíkům nemělo význam tu zůstávat. Snad jen pro děvčata, ale my se už těšili na ty naše holky doma. Pokračujeme po pobřeží a zastavíme pod Nid D’Aglou. Na přistávačce stojí několik aut a všichni vidí, že jet nahoru je bezpředmětné. Fouká přesně podél kopce. Za chvíli se rozjíždí a my jedem taky směrem k Aglou Plage. Najednou kde se vzal, tu se vzal, přistává napravo od silnice na cestě padák. Hned tam zatočíme a dozvíme se, že je to Švýcar a nahoře má celou grupu. Nabídneme mu odvoz. Dozvíme se, že byli na startu u Larbiho na Nid D’Aglou, ale nešlo to tam, tak hledali něco jiného a zakotvili tady. Vyjížděli jsme po kamenité cestě a za poslední zatáčkou byl přes cestu rozložený padák. Dali nám půlku na stranu, ať máme volný průjezd. Poděkovali za dovoz kamaráda a my koukali, jak se nachystané děvče popere se startem z cesty. Bylo to proti větru, do takový malý podkovy v terénu. Napodruhé se jí to povedlo. Potom ještě odlítnul jeden a ostatní to zabalili, naskákali do aut a odjeli, že to prý taky nic moc není. „No když už jsme vyjeli, tak to zkusíme, ne?“ povídám a vytahuji si křídlo z auta. Nikam nespěcháme, a tak se kocháme pohledem na oceán. Občas trochu přifoukne termický závan, i když ne dost silný. Potom si to rozložím. Když přifouklo, zvedl jsem si to nad hlavu na začátku cesty a začal se rozbíhat. Na konci jsem přeskočil kamennou zídku a byl jsem ve vzduchu. Trochu jsem se vozil v podkově a občasná bublinka mi aspoň prodloužila sletík. Přistál jsem u cesty, kde bylo jedno větší místo vhodný k zabalení padáku. Přeci jen mezi kaktusy to není ono. Potom jsem pozoroval Fandu, jak se taky snaží využít každý pípnutí vária, aby se trochu déle zdržel ve vzduchu. Radek svezl auto a s ohledem na „startovačku“ odmítnul vývoz na slet. Zabalili jsme a pokračovali dál. Před Tiznitem jsme se rozhodli dát si v „našem“ hotelu oběd. Číšník nás přátelsky uvítal coby stálé hosty a probírali jsme společně lístek. Konečně nám někde nabídli haríru, Místní polévka, která vypadá jako když vám jich doma zbude víc a smícháte je, ale skutečně velmi hustá a výtečné chuti. V podstatě by s chlebem bohatě stačila, a tak amoleta už byla jen obžerstvím. Na druhou stranu to tady byl náš jediný hřích. Cestou do Agadiru jsme ještě zajeli do myčky, abychom vrátili auto vyleštěný. Fanda se rozhodnul, že ho odprodá zpátky. Myčka, to nejsou rotační kartáče, to je pán s wapkou a hadrem. Než dílo dokonal, dali jsme si vedle pumpy čajík. Potom šel Fanda vyzvednou auto. Připomněl jsem mu, že na prazích byly doslova pískovny. A tak jsme se s Radkem pobavili, pozorujíc Fandu, jak stojí nad maníkem jako otrokář, otvírají dveře a Fanouš jen ukazuje „tady a tady, tady taky...“ Dal svému nevolníkovi mzdu a jelo se do Agadiru. Můj návrh přespat poblíž letiště ve městě Ait Mellou byl odmítnut, protože Fanda chce vidět Agadir. Dost ho překvapilo, že jsme jeli z letiště v pořádném mumraji ještě skoro hodinu. „To jsem zvědavej, jak tu budeme teď večer hledat rychle ubytování za slušnou cenu“ a dodávám „ještě jsem neviděl ceduli centrum“. Ale štěstí nám přihrálo pocestného. Chtěli jsme se zeptat mladíka na zastávce. Říkal, že dělá barmana a jede do práce, pokud nám to nevadí, pojede s námi a dovede nás. Smáčknul se ke mně dozadu a navigoval. Nocleh u něj v hotelu prý stojí okolo 300 DH za osobu. Říkám mu, že je to hodně, jestli neví o levnějším. „Kolik?“ se ptá. „Tak okolo stovky“ povídám a on kývne, že jo. Ukazoval doprava a doleva, až někdo prohodil „toho odvezeme do práce a skončí s námi“. Ale omyl, dovedl nás k hotelu, ještě se šel zeptat, jestli mají volno a domluvil to za 100 se snídaní. Pokoj veliký, ručníky jak jinak, dva, vlastní sociálka a dvě manželský postele. Fanda s Radkem se zaradovali a já si vzal jednu pro sebe. Sprcha a do víru velkoměsta. Na doporučení recepčního jsme šli hledat Beach bar, kde prý mají pivo. Protože mám čuch a umím se otočit ve správnou chvíli, praštila mě cestou do očí svítící cedule „SNACK“. Jsem odmítnut, protože Fanda chce Beach bar. A tak jsme prošli snad půlku Agadiru, cestou odmítli nabídku haše a trávy, až jsme dorazili na místo. U vchodu jsme se dozvěděli, že jdeme brzo (23:00), ještě je prázdno, ale klidně můžeme jít do vnitř na pívo. Do prázdného podniku se nám nechce a Fandovi už vůbec ne. „Tak se zastavíme v tý hospodě, co byla tam u toho kruháče“ navrhne Fanda a můj šnek je odpět odmítnut. „Tak tady jsme už skoro doma“ povídám a rozhlížíme se po hospodě ve stylu irských pubů. Dali jsme si jedno pivko a cena nás přesvědčila přejít potom jinam. Zpestřením byla nějaká ženština zpívající karaoke tak, že to bylo lepší než originály. Po zaplacení a několika ušmajdaných kilometrech jsme stáli opět před nápisem „SNACK“. Kruh se uzavírá, výlet končí. Vyhazovač u dveří se nás hned ujme a vede nás schodištěm nahoru. Vstoupíme do místnosti, připomínající vkusnou diskotéku. Sedí tu všeho všudy asi čtyři hosté. Bar vypadá prvotřídně a draze. Bouchač si všimne, že se moc netváříme a ptá se, jestli to splňuje naše představy. Zavrtím hlavou a on vytáhne klíče, odemkne dveře a vede nás chodbou, kde už je slyšet hluk. Když je otevře, naše oči se rozzáří. Lokál, připomínající sokolovskou nádražní hospodu nebo „Skleník“ v Chodově, hučí jako úl. Prostě čtvrtá cenová, poslední volný stůl je přímo uprostřed, jinak je Araby a Arabkami nabito. Maník si všimnul, jak se nám tu zalíbilo a dodal, že si potom máme zazvonit vedle. Posadili jsme se, dali si pivo. Jo, tady to byla správná aklimatizace na domov. Za chvíli bylo na stole pivo a k tomu talíř různých nakládaných oliv a druhý s různým ovocem a zeleninou. Průběžně se vše doplňovalo. Okolo půl jedné se zavíralo. Jednohlasné rozhodnutí podívat se vedle nedalo na sebe dlouho čekat. Jako bychom vstoupili do jiných dveří. Diskotéka úplně plná. Dali jsme si jedno pivo o dost dražší než vedle a my tušili, že je asi poslední. Postávali jsme u baru a pozorovali dění. Tady už to úplně modrá ústřice nebyla. Na parketě několik tančících párů, arabská hudba a občas hlouček velmi plnoštíhlých dam natřásajících se a předvádějících břišní tance. Jakási směska kultur, která byla rozhodně zajímavá svou atmosférou. Vyvrcholení teprve přišlo, když se odněkud mezi stoly začal ozývat do arabské živé hudby silný zvuk bubnu. Po chvíli se postavil i s bubnem vysoký černoch, chodil mezi stoly a po parketě, dělal nějaký legrácky a zvuk jeho nástroje i rytmus se nám vrýval pod kůži. Při tom ještě zvládal rozpohybovat své tělo v rytmu, jak to umí asi opravdu jen černoši. Dotančil až k nám a působivě hrajíc na svůj buben, se začal hýbat vedle Radka tak, že ho taky trochu rozhýbal. Hotovo Maroko! Most mezi Afrikou a Evropou byl právě tady, v tuto chvíli. Když píseň skončila, jen jsme stáli a nechali si tu atmosféru vytesat do svých vzpomínek. Potom jsme ještě chvíli čekali, jestli se to nebude opakovat, ale ne. Už ne. Zaplatili jsme a vyrazili na hotel. Cestou ještě jeden nezapomenutelný zážitek. Potkali jsme transvestitu a jediný kdo mu řekl aspoň „ahoj, dobrý“ byl náš hodný Radek. Potom nás doprovázel asi minutku a nabízel Radkovi ať si sáhne na prsa. „Ne dobrý, já mám taky ponožky“ zněla česká odpověď, a tak nás opustil. Desinfekci jsme už vynechali. 

Úterý 17.2. Brzo vstát a umýt a zabalit už tak nějak na letadlo. Něco do padáku, něco do brašny. Zbytek desinfekce jsme nechali Marokáncům na pokoji a šli jsme na snídani. Zaplatili jsme posledními penězi hotel a vyrazili na letiště. Rozhodnutí, že pojedeme jinudy, více k pobřeží nemělo chybu, až na to, že jaksi chyběli cedule Airport. Když už nám bylo jasný, že jsme odbočku minuli, zeptali jsme se kolemjdoucích a ti nám ukázali dopředu. „Radši se zeptáme ještě tamtěch a zastav u toho co vypadá chytřeji“ říkám Fandovi. Ten nám ukázal dozadu. Otočit a rychle zpátky. Naštěstí z této strany už nikdo cedule neschoval, a tak za chvíli vracíme auto. Staronový majitel ho prohlíží a je evidentně spokojený. Potom zapnul zapalování a kontroluje jestli je dotankováno. „Jestli s tím popojede ještě metr, tak mu ta jedna čárka zmizí“ prohodí Fanda. Potom se ještě rozhodne jen tak kouknout na kilometry. Tam se skutečně nevěřícně zarazí. Přes dva a půl tisíce kiláků ho trochu zaskočilo. Nastartuje a převeze si ho po parkovišti blíž. Naštěstí se Fanda s benzínem mýlil, ale určitě to bylo na hraně. Necháme Radka u bagáže a jdeme vyřídit do půjčovny formality. Podepíše se protokol a Fandovo deposit na 7 000 DH je zrušen. Tedy aspoň doufá, ale doklad dostal. No nic, tak manželce hezký auto nedá. Potom si rozhodíme ještě věci a uděláme zkušební vážení. Hned jsem věděl, že pohory jdou na nohy a kecky do báglu. Brzy nám otevřeli odbavovák. Vzal jsem všechny letenky a bez problémů se zbavili báglů. Potom jsme šli utratit už poslední drobný do suvenýrů a dát si poslední marocký čaj. Naposledy jsme vyplnili karty a prošli policejní kontrolou. Z Radka se stal naposledy bussines man a už jsme jen čekali na „gejtu“ na naše letadlo. Přiletělo s dvouhodinovým zpožděním a ještě byly zmatky při nástupu, protože se trochu pomíchali pasažéři do Frankfurtu a Stuttgartu. Kapitán nám oznámí, že si uděláme opět neplánovanou zastávku v Marakéši a možná i Casablance. „To je asi zastávkový autobus, ne?“ podotknu a všichni Češi se smějí dobrému žertu. Tedy Radek s Fanym, a taky přihodí. Navíc se dovíme, že v místě přistání jsou -2°C, tady skoro 30. Konečně startujeme a vidíme, že to je asi nejlepší letový den. Hezky máme směrem k Atlasu pokumulováno, někde i vystřelují bouřkáče. V Marakéši se dovíme, že Casablanka se nekoná a letí se rovnou. Všichni se radují a někteří cestující i tleskají. Příletem nad Evropu končí výhledy. Oblačnost, kam oko dohlédne, je neproniknutelná. Jen po setmění zahlédneme občas nějakou dírou osvětlená města. Po příletu jde odbavení rychle, aspoň pro nás z unie. Musím říct, že podávat zavazadla při odletu jako první není to nejlepší, protože jdou potom jako poslední. Zavolal jsem na parkoviště a během deseti minut už nás vezou pro auto. Pro husté sněžení, už jsme si vzpomněli co je sníh, dorazíme domů až ve dvě ráno. Sprcha, postel, budík v pět hodin křičí „mazej do praaace“. Jako mátoha vstávám vytržen drsnou realitou. Na silnici je nových pět čísel sněhu, zima leze pod bundu. Jen vzpomínka na výlet ve mně vyvolá „ach jo…, a pacholci bussinesmani si ještě pospávají“. 

Závěrem: Odjížděl jsem s tím, že si část Maroka projedu. Když si zalítáme, bude to bonus navíc. Bonusy nebyly velké, ale moc se nám to líbilo. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl navštívit mnohem víc, bude třeba si udělat ještě jeden výlet třeba příští rok. Rozhodně si dávám jako minimum deset dní, ale dva týdny budou ještě lepší. Tušil jsem, kam jedu a tak mě nerozhodili ani somráci, ani téměř povinnost bakšišů. Nakonec si člověk stejně rozhodne sám, jestli dá nebo ne. Nevím, co bych Maroku vytknul. Mě osobně podnítilo ještě k další a důkladnější návštěvě. Zajímaví lidé, prostředí i krajina. Vyhne-li se člověk turistickým centrům na pobřeží, ocitne se skutečně v odlišném prostředí, než které nás obklopuje každý den.

© Venca.K