Maroko 2/09 1 2 11.3.2009 (odkaz na fotogalerii) Napsal: Venca
Kdysi před lety jsem viděl pořad o Maroku a napadlo mě, že by bylo fajn ho někdy navštívit. Najednou takhle brouzdám koncem ledna z nudy na netu, koukám na letenky a Maroko bylo pod 200 éček. Hned se ptám kamarádů, kdo by vyrazil, a když už jsem si myslel, že je to v suchu, oba mi odřekli. No jo, tak třeba za rok... Najednou se mi ozval Pepa O. z PG Krupky, jestli nechci vyrazit do Monaka. Napsal mu „vyměň Monako za Maroko“. Ihned mi volal kdy. V druhý půlce února nemohl a já zase na začátku. Hmm, tak zase nic. Svolal jsem začátkem února schůzi, což je lepší pojmenování posezení u piva. Sedíme, kecáme a já rozbalil Maroko. Najednou zase zazvoní telefon, volal Pepa a říká „máš dobrý nápady“. Otazník v hlavě „jaký?“ a jeho odpověď mi doslova vyrazila dech „vyměnit Monako za Maroko. Sedím na pláži, popíjím pivko a je to tu fakt dobrý. Máš fakt dobrý nápady“. Když jsem se vrátil ke stolu, povídám to klukům a říkám, že pojedu klidně i sám. Na to se chytil Radek se slovy „tak já pojedu taky“ a bylo to. Ještě jsem mu vysvětlil, že sice beru padák, ale chci víc pocestovat a když do toho klapne lítání, bude to bonus navíc. Smířil se s tím. Dva dny před objednáváním letek, s čímž jsem počkal do poslední chvíle a ušetřil tím 60 eur, se přidal ještě Fanda. V pátek jsem objednal letenky, v sobotu koupil mapu a v úterý ráno byl odlet. Na víkend jsem si ještě zajel zalyžovat a v pondělí odpoledne se začal chystat, protože v deset večer jsme odjížděli na letiště.
Úterý 10.2. Po třetí ráno přijíždíme k letišti ve Frankfurtu a hledáme levné parkování. Trochu unavení po jízdě částečně ve sněhu. Kde parkoviště asi je, víme, ale zašili si ho opravdu dobře. Po nějaké době ho máme a vyřizujeme formality. Za osm dní platíme předem 47 euríků a jsme odvezeni na letiště. Na přepážce vyzvedávám letenky do Agadiru a po krátké době se můžeme odbavit. Beru si na sebe těžký pohory a tenisky uklízím do padáku. Minimálně ½ kila tak ušetřím. Po kontrole, u které přijde Fanda o svůj sprchový gel odcházíme ke „gejtu“ kolem duty free, kde ještě zakoupíme jednu flašku vodky. Sice jsem si vzal půlku slivovičky na desinfekci, ale co když budeme muset desinfikovat víc? Na „gejtu“ sedíme u okna a pozorujeme pána s nářadím pod křídlem našeho letadla. Odlet má zpoždění téměř hodinu a ještě se dozvídáme o neplánovaném mezipřistání v Marakéši. Brzy po startu se rozední a již nad Francií se protrhává oblačnost. Konečně mám na co koukat a let mi utíká. Nad Španělskem je už jasno. Ani jsem netušil, kolik větrných elektráren tam je. Jídlo byla spíš taková snídanička. „Snad ten pán to křídlo přišrouboval pořádně“ žertujeme a zpestřujeme si let vyhledáváním dívek, o kterých si chlap řekne „ta by za to stála“. Aspoň utekl čas, ač výsledek byl nulový. Potom přijde na řadu Gibraltar a valíme nad Marokem. Zpočátku hornatý reliéf, později roviny, políčka a většinou vyschlá řečiště. První přistání, výměna cestujících, dotankování... Ze slibovaných dvaceti minut je zase skoro hodinka. Nevím, z původního plánu ještě dnes zkusit polítat v Atlasu asi nic nebude. Konečně startujeme a stáčíme na Agadir. Přelet zasněženého pohoří Atlas v malé výšce byl skutečně nádherný. Hned jsem si vzpomněl na film „Přežít“, kde si letadlem brnkli o hřeben. Konečně přistáváme v Agadiru a po menším zdržení u jakéhosi imigračního se do
stáváme do haly. Dlouhý rukáv měním za krátký a pohory za kecky. Je mi trochu líto, že jsem dal na Pepovo doporučení a nechal doma sandále. Nejprve si vyměníme nějaký peníze a potom jdeme s Fandou hned na letišti do autopůjčovny. Nabízí nám z těch levných C3, ale my chceme Logana. Větší kufr a projede opravdu všude. Nakonec nám jednoho vyškrábnou. Bere ho Fanda a ručí dvaceti tisíci ze své kreditky. Poprvé dáváme bakšiš. Mladík, který nám dělal prohlídku auta si o něj řekl rovnou. Nahážeme bagáž a vyrážíme hned do Atlasu na Tizi n´Test. V první vsi kde vidíme otevřený krámek, si jdeme koupit vodu. Když dojde na placení, objeví se drobný jazykový zádrhel, který se rozhodne řešit Radek stojící metr od nás. Najednou přiskočí k okýnku a vybafne na sympaťáka za pultem „ví fíl!“ Prodavač koukal, my s Fandou koukali a začali se řezat. Od té doby bylo „wie viele“ jedno z našich hesel. Po zaplacení jsme mazali dál. Třeba to ještě stihneme, ne? Ale ouha, Fanda dostává hlad a zastávka nám zase ubere hodinku. Jsem rád, že si aspoň pochutnal. Když dorazíme na místo, je kopec už ve stínu a do západu moc nechybí. Ještě se ptáme na ubytování na startovačce, ale 200 DH se nám zdá bez sprchy moc (1 DH je necelý tři kačky). Na Fandovi je vidět, že chce víc lítat než putovat. Vzdávám se okruhu, který jsem chtěl původně jet. Z Atlasu přes Oarzazate do Zagory a podél alžírské hranice Saharou do Antiatlasu, města Tafraoute. Volím druhou variantu. Pobřeží – Západní Saharu – Antiatlas a zpět na pobřeží. Vyrážíme, střídáme se za volantem. Vůbec nevím, kde se vzala ta kočička na sinici. Vypadala stejně jako moje doma. Stihl jsem uhnout akorát tak, abych jí vzal mezi kola, ale nevím, nevím. Rozhodně si o podvozek štrejchla. „To mi to tu pěkně začíná“ říkám si a pálím na jih. Okolo jedenácté večer hledáme ubytování ve městě Tiznit. Řídil jsem a hned mi padla do oka cedule Camp. Zajel jsem tam, ale žádný chatky nebo bungalovy tam nebyly. Vzpomínám si, že mi padnul do oka ještě jeden nápis, ale v tu chvíli jsem mu nevěnoval vědomou pozornost. Pokračujeme a během chvilky jsme za městem. Otočil jsem zpátky a vidíme na kruháči blikat neon Hotel Paříž. Fanda prohodí „se tam zeptáme, ne?“ „To bude drahý“ odpovím, ale už bych taky rád z auta vypadnul. Jdeme se zeptat a cena 100 DH na osobu se snídaní je pro nás opravdu příznivá. Čistý pokoj, vlastní sociálka, teplá voda, co víc si přát? Přineseme si věci a vyplníme pobytovou kartu. Je divný, že postele jsou tři, ale ručníky dva. Bude to tak skoro celý týden. Na řadu jde koupel a desinfekce. Slivovička, vodka. Radek s Fandou, uléhají do manželský postele, já sólo. Bude to tak skoro celý týden.
Fanouš na odtokovce uzlík, ale nijak významný. Radek hned podal nějaký komentář o kontrole. Fanouš hobloval svah a občas se povyvezl v nějaké té bublince. Když se blížil na přistání, nešlo přehlédnout bandu dětí, které již číhaly dole. Odpíchnul to i Radek. Jeho uzlík byl vidět taky okamžitě. Pár minut jsem poklábosil s Marokáncema, kteří dorazili na horských kolech a fotili si z vrcholu. Za chvíli se ptali jestli by nebyla nějaká flaška na víc. Asi Aláh nevidí všechno... Vysvětlil jsem jim, že máme desinfekční prostředek jen pro sebe, ale aby nepřišli úplně zkrátka, ochutnávka slivovice proběhla. Koukám jak přistává Radek a děcka přebíhají pod něj, jak vosy na bonbón. Vyrazil jsem dolů. Našel jsem je už sbalený u silnice a houf děcek kolem nich. Skoro se vrhaly před auto a křičely „monsieur bonbon“. Radek měl na palubce viditelně pytlík s bonbónama. Musím říct, že byly skutečně neodbytný. Po otevření dveří se hned chtěly pustit do redbullu, limonády, zkrátka všeho, co bylo vidět. Pomalu lezly do auta a odhánět je bylo dost těžký. Hodili jsme jim celý pytlík bonbónů a pelášili pryč. Jeli jsme znova nahoru a z kluků vypadlo, jak těžký bylo je odhánět. „Bylo to fakt drsný“ říká Fanda. „Dali pokoj, až když jsem jednomu ukázal, že ho chytím a zlomím vejpůl přes koleno“ a naznačil ten charakteristický pohyb. Víte jak se lámou třísky, ne? „Ještěže přilít Radek a měli novou oběť“ dodal. Když jsme vyjeli nahoru, začal jsem se chystat já s Radkem. Fanda si vzal můj foťák a udělal mi několik snímků. Termika trošku zesílila, ale na nějaký větší udržení to rozhodně nebylo. Prostě příjemně prodloužený slet. Abych se zbavil otravných žebrajících děcek, domluvili jsme se nahoře, že přistanu jinde. Stejně tam byly okamžitě, takže jsem si to taky „užil“ jako Fanda. Naštěstí se blížil Radek a když se přiblížil, stačilo na něj ukázat a říct hezky česky „on má bonbón“. Zůstali mi tak tři věrní. To už se daly věci ohlídat, jinak procedura stejná. Dorazil Fanda, rychle naházet věci a mazat pryč. Staví se před auto a odjet je trochu problém. Na závěr opět bouchnutí do kapoty a jedeme dotankovat. „Tak co, chcete ještě nahoru?“ se ptám kluků a dostávám odpověď, že absťák je trochu srovnán, stejně to nijak nenosí a tak tedy můžeme pokračovat. Razíme podle mapy na jih, směr Tan Tan. Silnice výborná, po rovině, nalevo kopce, napravo oceán. Potkáváme spoustu místních na oslech, v rovině rozházené typické malé domky. Silnici si jen pochvalujeme než dojedeme k řečišti. Tam sice most je, ale za mostem už chybí silnice. Je tam jen jakási polňačka, která se dělí. První pokus je do prava, končí po dvou stech metrech. Druhý do leva je podstatně úspěšnější. Dáme skoro celý kilometr. Nevěřícně koukáme do mapy a všimneme si, že silnice skutečně nikam nevede, jen je to schovaný pod nápisem. Jsme kdesi u hranice Západní Sahary. Vracíme se do Sidi Infi odkud poračujeme přes hory na Guelmin. Je to velký město, kde zapomněli dát na Tan Tan ukazatele. Motáme se v něm a snažíme se doptat na cestu. Je z toho první kurz francouštiny. Jeden dobrý člověk nás obrací. Mává rukou, naznačuje kruhový objezdy a dodává agoš, agoš. „Hmm..., a co je agoš?“ ptám se už ryze česky. Kupodivu pochopil a vysvětluje, že agoš je vlevo. OK. Jedem, za kruháčem to hvízdnu doleva, na další křižovatce hodím ještě druhý agoš a jsme zase v centru. Cedule prostě neexistují. Zastavil jsem, ptám se a zase... Naštěstí nám drží dobrá nálada a tak jen dodám „už zase máme agoše“. Tady se asi točí jen do leva. Nakonec výjezd na Tan Tan trefíme, ač to zdaleka jen na agoše nebylo. Už to byla cesta potmě a ubíhala rychle. Postupně na krajnici přibýval písek. Osobních aut minimum, oslové zmizeli a místo nich značné množství náklaďáků. Po desátý přijíždíme k Tan Tanu. Hned na vstupu do města je policejní kontrola. Natažený pásy s hřeby na silnici a my hned víme, že Západní Sahara je prakticky tady. Pasy si odnesl do služebny a za chvíli byl zpátky. Přichází na řadu Radek. Jako jediný nevyplnil na letišti profesi. „Nemá zaměstnání“ říkám. Odpověď neuspokojivá a tak mu vysvětluji, že je doma s dítětem. Zkrátka je to profesionální táta. Hned přijde otázka, kde bere peníze? Manželka vydělává... To jsem mu to nandal! Chvíli přemýšlel, potom se usmál se slovy „to je cizí“ a plynule změnil téma. Ten den hrála na
še fotbalová reprezentace v Maroku zápas. Hned se ptal jestli jsme to někde viděli a tak. Potom nám sdělil, že to skončilo „zero zero“ a ještě něco „rozízky“. Otočím se na kluky a ptám se „co je anglicky rozízky?“. koukám na Radka jak se jen zachechtá „ty si náš tlumočník!“ a Fanda taky neví. Obrátím se k policajtovi a vysvětluji, že prostě nevím, co je „rozízky“. Hned mi to vysvětlil. „Skončilo to zero zero, rozízky nehrál, byl zraněnej“. „Ahá, ty myslíš Rosický!“, otočím se na kluky a říkám „sem dobrej! Ještě, že naši nevyhráli“. Dostáváme pasy a přání hezkého pobytu. Bereme první hotel. Sice byl o trochu horší, ale zato o trochu dražší, takže se to „vyrovnalo“. Opět vyplňujeme pobytovou kartu. Radek už na můj pokyn vyplňuje profesi „business man“ a recepční je spokojený, že jsme zaměstnaní všichni. Tři postele a dva ručníky nás už nepřekvapí. Počkáme čtvrthoďku na teplou vodu a po sprše odcházíme do města. Najdeme jakousi restauračku, která se snaží vypadat jako evropský fast food a dáme si tadžín. Místní oblíbené jídlo. Potom se procházíme a usadíme se u stolku na ulici u jedné čajovny. U vedlejšího stolu nám marocký švihák ukáže, co s čajem umí, pošle nám sklenku na připití a potom prohlásí, že to je „marocká whisky“. Už taky umím nalít čaj z půlmetrový výše a zůstane mi ve sklence skoro celý. Fanda se taky snaží, ač ho má víc na tácu než ve skle. Samozřejmě průběžně desinfikujeme. Málem bych zapomněl. Šli jsme kolem domku, kde svítila cedule, jak reklama na pivo. Zatočil jsem tam s klukama ve snaze si pivo dát, ale voják u vchodu mi vysvětlil, že to je jejich posádka a pivo asi jen tak neseženu. Byl dobrej, s úsměvem. Potom jsme se vraceli na hotel. Už v Guelminu jsme si všimli, že je tu sice větší binec na ulicích, ale víc peněz mezi lidmi. Ulehl jsem do postele. Fanda s Radkem do manželský. Sluší jim to. Ještě pokecáme a než usnu, připomínám, že zítra musíme koupit vodu. Pojede se do pouště.
Čtvrtek 12.2. Ranní sprcha, potom shánění toaletního papíru na recepci a zabalit. Panečku... Ten recepční ale koukal Radku, jak mu pěkně stojíš v pohorách na ručníku a čistíš si zuby, co? „Attention“ obracel se bohužel recepční na mě, coby tlumočníka, ale ono moc co vysvětlovat nebylo. Nakonec to skousnul. V jídelně si nás po půlhoďce začali všímat. Na talíři přibyl ještě taveňák. 
Veselá kráva je prostě všude. Než jsme vyjeli, zeptal jsem se na recepci kde je výjezd na Mesied. Dostal jsem zase agoše a vyrazili jsme. U pumpy necháváme dotankovat po hrdlo a vyrážíme. Po dvaceti kilákách připomínám, že jsme zapomněli koupit vodu. „jí vezmeme v tý vsi po cestě“ oznámí Fanda. „Já nevím, ale tam asi ne...“ dodám a pelášíme dál. Začíná se projevovat poušť. Přibývá kamene a obydlí mizejí. Jinak jsou před námi takový pěkný kopce. Dorazíme do vsi a je nám jasný, že tam si tedy vodu opravdu nekoupíme. uděláme si nějaký fotky a jede se dál. Když jsme vyjeli na kopec za vsí, zastavili jsme, ať se rozhlídneme. Ocitli jsme se na hřebeni s převýšením okolo dvou set metrů. Vzduch absolutně klidný. Zase jsme se dali do pohybu a připomněl jsem, že máme všeho všudy asi čtyři litry vody a chceme do pouště. Po krátké rozpravě, kdy jsem řekl, že máme poslední ves před sebou a pochybuji, že tam nějakou vodu koupíme, se nakonec rozhodneme otočit zpět do města pro vodu. Za nějakých patnáct minut jsme zpátky na pumpě a obložený petkama. Opouštíme Tan Tan po druhé:-) Projedeme již známou ves a ještě se zastavíme na hřebeni. Vítr vane přesně z druhé strany. Pokračujeme dál, vidíme několik oslů, nikde ani živáčka. V Dálce zase jeden hezký dlouhý hřeben. Po nějaký cestě nahoru ani památky. Projedeme průsmykem a za chvíli vidíme v dálce stádo velbloudů. Když jsme se přiblížili a zastavili, zmerčili nás dva beduíni, kteří je hnali. Myslím, že se divili, kam asi tak můžeme jet. Spokojili se s medvídky a my razili dál. Za chvíli jsme byli v poslední vsi Mesied a dlouhá poušť před námi. Kolem hor, už jen saharský písek. Podle mapy vedou ze vsi dvě cesty. Zkoušíme tu vpravo. Za chvíli už cesta není. Prostě si drze končí v písku. Otáčíme a jedeme přes ves hledat tu vlevo. Taky neexistuje. Zastavíme u hloučku místních. Koukají do mapy a vysvětlují nám, že se tudy prostě nedá jet dál. ??? Od této chvíle jsme obezřetní na cesty, které jsou značeny jako „podmíněně sjízdné“. Otáčíme. Po chvíli zdržení za velbloudy na silnici (asi byli gumídci málo), opět stojíme na hřebeni. Fouká přes kopec a tak se jdeme pěšky podívat na druhou stranu. Ne, tam opravdu není kde přistát. Rozhlížíme se po okolí a svlečení do půl těla si vychutnáváme únor. Skočíme do auta a za krátkou dobu opouštíme Tan Tan, dnes po třetí, jen jiným směrem. Projedeme opět policejní kontrol
ou a valíme na Guelmin, odkud se chceme vydat do Tafraoute v pohoří Antiatlas. Cestou jsme se rozhodli udělat si zastávku ve vyprahlé krajině, při které si Radeček chtěl uvařit čínskou polívku. Když napojil spirálu do autozapalovače, hned vyhořela pojistka. Naštěstí Fanda skrýš hned našel a dal tam novou pojistku. Co vám budu povídat... Radkovo druhý pokus skončil stejně, a protože počet pojistek byl omezený, potřetí už dostal zaracha. Smutně, moc smutně koukal do prázdného hrnečku, ale příslib jídla cestou jej potěšil. V Guelminu jsme se rozhodli zastavit na jídlo. Ještě jsme ani nestihli vystoupit z auta a už jsme měli „parkovacího“ pomocníka, několik „průvodců“ a doporučení na jídlo. V řadě stánků jsme měli skutečně štěstí na výběr i bez oněch pomocníků. Nejenže jsme měli jistotu čerstvého jídla, kdy příprava probíhala před námi, ale jídla bylo skutečně dost. Z rybky se stalo kompletní menu. Stůl obložený skutečně pochutinami všeho druhu, až jsme se začali obávat ceny. Obsluhující příjemní a sotva se někdo pokusil se přiblížit, už ho hnali. Prostě jsme si vychutnávali pohodu. Při jídle nám došly SMS z domova o jakési sněhové kalamitě. Radek dostal skoro výhružnou zprávu o lopatě a hromadách sněhu. Sníh??? Co je sníh? A tak jsme se po jídle přesunuli na slunce před hospůdkou při čaji. Nechali se vyfotit a poslali ten pohodový snímek coby MMS s textem „zprávy o počasí: sněhová kalamita pokračuje...“ Ne, opravdu jsme nechtěli dráždit naše kobry domácí bosou nohou, ale jsou okamžiky, kdy si to nenecháte ujít:-) Potom došlo na placení... Vstal jsem s peněženkou a šel to zatáhnout za všechny. 
On počítal, psal na lístek a potom mi to ukázal. Nebyl jsem si jistý, jestli je to skutečně za všechny. 112 DH se mi jevilo tak za jednoho, ale za všechny? Fakt že jo. Za 120 jsem ještě dostal několik poklon. Radek to pozoroval zpovzdálí. Když jsme odcházeli, smál se a říká mi: „když jsem viděl, jak ti nevěřícně vylítli oči z důlků, myslel jsem, že to máme každej aspoň za pět set“. Na parkovišti bakšiš za hlídání „couvacímu“ pomocníkovi a jelo se dál. Když jsme projížděli městečkem Tagant, rozhodnul se Fanda zakoupit si zdejší „kroj“. Zastavili jsme poblíž tržiště a hned si nás odtáhnul místní obchodník do svého obchůdku. Byl opravdu zdatný obchodník a nikdo neodešel s prázdnou. Velmi výřečný a co neměl, běžel hned sehnat k jiným. Fanda si vyzkoušel několik hábitů, ale maximální spokojenost se nedostavovala. Jeden krátký, druhý dlouhý, další špatný vzor a další špatný materiál. Začal jsem mít podezření, že bych snad radši nakupoval s jeho manželkou:-) Nakonec ho obchodník vzal na tržiště, kde se dalo koupit snad úplně vše, co místní potřebují a hodně toho co snad ani nepotřebují. S Radkem jsme je následovali. Musím podotknout, že jsme si v kraťasech připadali jak nahý a přitahovali jsme skutečně velikou pozornost jak pánů, tak především místních dam. Od té chvíle jsem nosil po městě už jen kalhoty:-) Došli jsme k místním beduínům, kteří měli přesně to, co Fanouš chtěl. Než vstoupil na jejich kobereček, musel se vyzout a já si hned vzpomněl na Radkovo ručník a botičky. Konečně Fandovi hábit padnul jak ulitý, obchodník spokojený jak to zařídil a šlo se na cenu. Fanda dobrej, stáhnul je skoro na půlku. Potom jsme ještě nějaký čas pobyli v krámku, než nás Abdul pustil a mohli jsme pokračovat. Protože se blížil večer, rozhodli jsme se dojet jen do Tiznitu do nám již známého hotelu, s tím že brzy ráno vyrazíme do Tafraoute. Už jsme ani nemuseli vyplňovat kartu, protože si údaje opsali z předešlých. Večer jsme vyrazili na prohlídku medíny a zašli na čaj. Seděli jsme, ucumlávali čajík, koukali na cosi muslimského v TV. Nejspíš to bylo berbersky s arabskými titulky nebo obráceně? Když jsme se shodli, že by to chtělo pivo... Hned jsem si vzpomněl na nápis kousek od hotelu, který jsem tu zahlédnul při první návštěvě. Vyrazili jsme a najít ten „SNACK“ nebyl problém. Opravdu bar a pívo! Vůbec nebylo špatný. Dali jsme dvě, tři a šli spát. Večer ještě proběhla desinfekce. Prozatím je úspěšná, protože problém nemáme nikdo. Radek s Fandou zalehli, jak jinak než do manželský postele. Podle výborných hlášek jsem pochopil, že Radek se už Fandovi začíná líbit:-).
Pátek 13.2. Vstáváme brzy a jdeme na snídani. Tady je opravdu zatím nejlepší. Potom se hned spakujeme a odjíždíme do Antiatlasu. Sluníčko začíná hřát, nehne se větývka. Asi po dvaceti kilometrech se začíná vlnit terén a před námi vyrůstají hory. Projíždíme opravdu hezkou krajinou. Podél řečišť projedeme několika palmovými háji... Prostě 
pastva pro oko. Po vystoupání do sedla, kde je hotel Kerdous a oficiální startovačka, zastavíme. Člověk by ani nemusel z auta, aby věděl, že tady křídla dnes neroztáhneme, protože sluníčko svítí, ale stromy jsou ohnutý do vingle a ještě z opačný strany. Přesto se jdeme aspoň podívat. Výhled je skutečně dokonalý. „Tak co? Jedem dál, třeba uvnitř nebude tolik foukat jako tady“, povídám a pokračujeme na Tafraoute. Geologický charakter se úplně změnil. Navrhnul jsem krátkou zastávku a jít se protáhnout po těch pěkných skalkách okolo silnice. Zaparkovali jsme na nějaký cestě a šli kolem malého domku. Najednou jsme zjistili, podle dětského štěbetání, že jde asi o školu. Pan učitel vykouknul ze dveří, hezky jsme pozdravili a zeptali se, jestli můžeme nakouknout. Když jsme vlezli dovnitř, ozvalo se sborově „bonjour monsieur“. Zdokumentovali jsme třídu a šli se projít po kamenech. Po návratu k autu jsme se rozhodli zanechat těm dětem všechny bonbóny, které jsem měl, asi patnáct malých balíčků s medvídky. Předal jsem je panu učiteli, se slovy „dárek pro děti“. Ten hezky poděkoval, řekl počkejte a zmizel v místnosti. V momentě byl zpátky a věnoval mi jako dárek pět vlašských ořechů. Byl to zvláštní pocit, protože jsem je držel a byl za ně rád. To byla ta chvilka kdy vůbec nezáleží na hodnotě daru, ale na okolnostech předání. V nastartovaném autě to říkám klukům a Fanda odpoví „ty si opravdu schovej“. Čtyři jsem přivezl domů. Jeden časem spadnul Radkovi do žaludku. Rozjeli jsme se a hned zjistili, že jsme už na kraji Tafraoute. Ve městě bylo několik kempů a v nich snad stovky obytných vozů, převážně Francouzů. Projeli jsme městem a jeli rovnou hledat další startovačku na výjezdu směrem na Agadir. Když jsme tam dorazili, byl směr větru dobrý, ale zdálo se nám to silný. Foukalo okolo 6÷7 metrů, v nárazech devítka. Podle oblaků i toho jak dunělo u hotelu, jsme usoudili na odcházející frontičku. Místní „Kamenožrout“, jak Fanda překřtil místního prodejce geologických nálezů, nám ukázal ještě další místa ze kterých se tu startuje. Zajeli jsme se tam podívat, ale bylo to stejný. „Klid, projdeme se tu a uvidíme jak to bude vypadat za nějakou hodinku.“ Radek se rozhodl, že čekání na podmínky si zkrátí čínskou polévkou, protože technický problém s pojistkami vyřešil geniálně. Rozebral zástrčku a dal spirálu přímo na baterku. A opravdu se povedlo. Já si udělal kávičku a vychutnával sluníčko v čistící se obloze. Bohužel dal Radek Fandovi ochutnat, čímž mu rozdráždil žaludek a chutě. Potom jsme zase zajeli na start a Kamenožrout nám prozradil, jak si tam někdo minulý týden zlomil nohu. „Ten umí povzbudit co?“ a i když to už bylo asi o metřík slabší, sjeli jsme do nejbližší restaurace na jídlo. Opět žádná láce a vrátili jsme se nahoru. Tak jo, jdeme na to, na vyzkoušení je to akorát. Fouká okolo čtyř až pěti metrů a nejsilnější náraz nejde přes sedm. Rychle rozbalujeme za podpory Kamenožrouta. Fanda je nachystaný první a jde na to. I když byl pokus neúspěšný, nenechá se odradit a hned si to zase rovná. Mezitím jsme už připravení s Radkem taky. Fanda odmítnul si chvíli oddechnout a chce jít jako první. Stáhnul jsem si půlku křídla a uhnul mu.
Znova se do toho opřel a odlítnul. Několikrát se otočil podle hrany a potom mizel dole. Radek šel hned po něm a já si to mezitím narovnal. Za potlesku Kamenožrouta jsem odstartoval a začal svahovat na hraně. Rozhlížel jsem se po okolí a viděl pod sebou Radka jak hobluje svah. Fanda už seděl v údolí na kamenitých terasách. Již se k němu blížila dvě dítka. Moc nad start to nešlo, ale vozit se po hraně bylo i tak fajn. Vždycky když jsem letěl kolem Kamenožrouta, mával, hulákal a radoval se snad víc než já. Vozil jsem se nad silnicí, a protože vedla z kopce k zatáčce auta moc rychle nejela. Nebyl problém si s nimi srovnat rychlost, nebo je i „předjet“. Takže když jsem se ocitnul asi dvacet metrů od vozu, kde seděla paní na místě spolujezdce, viděl jsem jak to s ní zacukalo, když si mě všimla. Zamával jsem a hned mi z vozu mávali taky. Prostě takový to voženíčko na pohodu. Západ slunce tu jde opravdu rychle. Bohužel. Doslova před očima mi mizelo údolí ve stínu. Za chvíli byl problém se na hraně udržet a po půlhoďce jsem už přistával taky na terasách. Kluci již kráčeli k silnici s dětským doprovodem. Zabalil jsem a šel si stoupnout taky k silnici. Za chvíli jsem se vezl na horu pro auto. Zamával jsem hezky klukům, aby věděli, že už nemusí stopovat. Během chvilky jsem byl s Loganem u nich. Absťáky mírně srovnaný, nakládali s úsměvem bágly a jeli jsme se ubytovat do Tafraoute. Hotel byl sice levný, ale společná sprcha i WC a na pokoji prachu na rozdávání. Tři postele oddělený nočním stolkem, který jsem se bál i otevřít, aby mě něco nesežralo. Fanda už chtěl přesunout stolek a srazit si postele s Radkem, ale ten mu řek, že ho dneska bolí hlava:-) „Tak si dáme sprchu a mažeme na papání“ povídám. Sprcha byla vskutku zajímavá. Co chvíli netekla voda, ale pozor... Studená! S Radkem jsme se napařili do červena jak ráčci, než jsme přišli na to, že tlak studený je tak malý, že si jí vzájemně krademe. Fandovi jsme udělali instruktáž zadarmo, tak už to měl v pohodě. Na recepci se mám podařilo zjistit, kde si dát i pivko. Potloukali jsme se po pouličním tržišti. Podařilo se nám dokonce získat jakousi mapku, kde byly vyznačený čtyři startovačky, cyklotrasy, treky i horolezecká místa. Musím říct, že se mi tu celkově líbilo. Dali jsme si na ulici u jedné herny cosi jako kebab. V rozkrojeném chlebu směs čerstvé teplé zeleniny, placičky z mletého masa a nechali jsme si k tomu přihodit smahlý vejce. Seděli jsme u stolku, koukali na přípravu pokrmu a bavili se. Když jsme drželi jídlo v ruce, nabídnul nám prodavač kečup a nějakou místní omáčku. Cpát do všeho kečup nemusím, omáčka vyhlížela pálivě už v lahvičce a já pálivý rád. Nandal jsem si podle mě opatrně..., ale málo opatrně. S chutí jsem se zakousnul. „Dobrý, fakt dobrý“ říkám si a žvýkám dál. S každým kousnutím se mi v ústech zapaluje snad další zápalka. Po chvíli mám v hubě požár, který v arabských zemích nelze uhasit pivem kdekoliv. Sakra, proč nepijou? Vždyť aspoň to pivo by mohli mít všude! V klidu počkám, až oheň samovolně vymizí. Když už mám v puse jenom „oharky“ a chuť se vrací, dávám si na další brázdu omáčku už jen po kapičkách. Připadám si jak studentík s pipetou, ale chuť je opravdu vynikající, tedy poté, co se jazyk vzpamatoval a přestal kroutit v ohni. Prozatím jsme to zapili opět vymačkanými pomeranči, doplněnými desinfekcí. Už včera v Tiznitu jsme zjistili, že přidáním desinfekce do pomerančů se chuť příliš nemění, zato výživná hodnota prudce stoupá! Vyrazili jsme hledat hotel, kde mají beer. Zase s námi laškují místní děvčata na ulici, ale respekt z arabských nožů a nožů našich žen nám dovolí nanejvýš zamávat. Našli jsme, co jsme hledali. Recepční se ptal, jestli chceme pivko tady nebo v baru. Jen jsme se na něj podívali a mile usmáli, už nás vedl dlouhou chodbou skrz celý hotel do sklepa, kde byl suprový bar. Mimochodem na točený pivo zapomeňte, mimo hojně navštěvovaná turistická centra. Tady ani nebylo drahý a dostáváme navíc od barmana talířek oliv, různých oříšků a jiných přikousnutích. Popíjíme a shodneme se, že dneska jsme provařili zatím jediný skutečně dobrý den. „Chlapci, na pátek 13. to nebylo špatný“ povídám. Pravda je, že nikomu se na cizím kopci do toho silnějšího nechtělo, a tak jsme doufali, že zítra budou podmínky stejný. Potom Fanda rozhodnul, že se mu to místo tak moc nelíbí, a mohli bychom vyzkoušet něco z té mapky. Proč ne... Barman doplňoval svižně, vždycky trochu pokecal, takže čas utekl rychle. Dneska jsme se rozhodli jít spát nejdéle do půlnoci a ráno pospat. Na závěr jsme dostali pozvání na druhý den, protože bude párty u vyhřívaného bazénu. A abychom mu věřili, zavedl nás k bazénu pokouknout. No dobrý, ale tady v horách přeci jen večer už žádný teplíčko nebylo. Snídani jsme tentokrát neměli, byli jsme prakticky na místě, zkrátka nic dlouhému spaní nebránilo. Drobná desinfekce ahajajá...