TURECKO 2008

Tentokrát ani nevím kde začít. O loňském výletu do Turecka jsem psal nedávno a letošní AirGames byly velmi podobné. Samotný let z Mnichova do Dalamanu stál za to, protože Evropa byla vyjasněná a přelet Alp s již zasněženými vrcholy byl pastvou pro mé oko. Valenťák sice několikrát zdůrazňoval, že místo u okénka vyhrál on, ale foťák jsem měl já! Stejně jsem ho taky pustil juknout se ven, protože držkovat on umí moc hezky. Při zpáteční cestě měl osud podobný, jen jsem ho nevyhnal od okénka já, ale "Knechtlíci". Vzhledem k tomu, že jsme se vraceli v noci, moc mu to nevadilo a věnoval se během letu jídlu a pokukování po letuškách. To nám jde dobře:-)Zážitků, tepla, slunce bylo dle očekávání nad míru, jídla a pití díky all inclusive také více než dost. Na konci týdne jsem se už nemusel na padáku ani dovažovat a na zimu mám co dělat. Z Mnichova nás letělo celkem jedenáct. Já a Valenťák sólo, Míra si vzal famílii a Palcát tu svou famílii ještě doplnil rodiči a co vám budu povídat, je tak hodnej, že si vzal i tchýni a tak bylo hlídání dětí zajištěno, což Míra s Léňou dost ocenili.Popisovat, jak během festivalu je stále na co koukat, se mi zdá už zbytečné. Prostě si ležíte na pláži a díváte se na nebe. Co chvíli tam něco předvedou akrobati a také "akrobati". Hned z počátku jsem zachytil čtyři koupající se "akrobaty" během dvou hodin válení se na pláži. Dva šli do moře na záložce a dva si zřejmě udělali rozpočet podle přistání na letadlovou loď, ale ta se jaksi nedostavila. Myslel jsem si, že je náhoda, když hned tři z nich byli rusky hovořící, ale během týdne jsem pochopil, jak hluboko je v nich stále zakořeněno ono "nas mnogo". Jejich chování na startu nebo i hotelu už dál komentovat nebudu.V teple tam plynul den za dnem. Výjezd na kopec do 2 000 m n.m. odkud byť i slet je radostí, pláž, oběd atd. Někdy se pořadí zpřeházelo nebo se jelo nahoru dvakrát. Večer se posedělo na hotelu u baru a potom ještě procházka s Valenťákem do paraglajdový hospůdky, kde se promítá aktuální den jak ze startu, tak z přistání. Vždycky jsme měli to štěstí, že jsme zahlídli i sebe a tak jsme si dali pokaždé jedno pivko a připili si na naši stoupající televizní dráhu:-) Až přišla sobota...S Jardou (tedy Palcátem) jsme přeletěli z Babadagu přes záliv za Öludeniz na protější hřebeny, něco přitočili a pustili se za ně. Najednou vidíme pod sebou cosi, co nás oba hned upoutalo. "Nevíš, co to je?" huláká Jarda ve vzduchu. Jen zavrtím hlavou a vytahuju můj nový foťáček. Tolik domů bez střeh jsem ještě neviděl. Dost to připomínalo fotky města po atomovce. Napadlo mě stejně jako Jardu, že by to mohly být pozůstatky starověkého města, kterých je tady v Turecku opravdu dost. Potom jsme se vydali nazpátek, přistáli u pláže a šli se koupat. Probírali jsme to, když najednou slyšíme "ahoj". Opalující se holčina, nepřeslechla naši češtinu a hned se přihlásila. Byla hodná a pohlídala nám padáky, než jsme se vyrochnili v moři. Potom jsme začali její výslech. Samozřejmě vás nejdřív zajímá jméno, hodnost, útvar atd.:-) Takže nám Alenka prozradila, že je průvodkyně u Fira, v současný době již jen na dovolený. Byla pro nás úžasnou studnicí informací o Turecku a tak jsme se dozvěděli, co jsme to vlastně viděli. Žádná antika, ale naopak poměrně novodobá památka. Po válečném konfliktu mezi Tureckem a Řeckem v roce 1922, došlo k výměně obyvatelstva mezi zeměmi. Městečko které jsme viděli, bylo původně obýváno Řeky a po jejich odchodu dochátralo do dnešní podoby. Dnes je to snad i pod UNESCO, jmenuje se to Kaya Köy a v překladu to znamená cosi jako "město duchů". Zdálo se nám to s Jardou zajímavé a hned jsme si od Alenky nechali vysvětlit, jak se tam dostat dolmuší (místní bus), kdybychom si chtěli zpestřit nějaký den. Rozloučili jsme se s Álou a domluvili se na druhý den na pláži. Večer jsme si na noťasu ještě prohlídli pořádně fotku. Našli jsme dva zastřešené kostely, jinak prostě atomovka. Vypili jsme zase pár piv a ginů s tonikem u baru, s Valenťákem zašli juknout na video (samozřejmě jsme se opět viděli) a šli spát. Jak už to někdy bývá, v posteli po pívu přicházejí ty nejlepší nápady. Úplně se mi to do hlavy vkrádalo. Ne... Ne, autobusem jenom zpátky. Máme křídla, ne?Na ranní slet nikdo se mnou nechtěl. Vyjel jsem si sólo a už jsem se těšil, jak si odpoledne zaletíme do "města duchů". Když jsem viděl tu balšoju grůpu Rusů na startu, šel jsem odstartovat sám o kousek dál. Zalítnul jsem si nad moře, vyzkoušel si nějaký asymetrie, klapance, velký uši, motýlka a spirály. Při přistání si říkám "no, snad to dítě uhne", protože šlo hezky přede mě. Ale ne, nakonec jsem se tedy Mírově Terezce vyhnul já a zjistil, že kluci jeli nakonec taky nahoru, krom Jardy. Šel jsem s nimi na pláž a zatímco jsem čekal, až hoši přiletí, říkám Palcátovi "běž si pro padák". "Dneska ne, není mi úplně dobře. Budu se válet a věnovat rodině" a šel do vody. Nelenil jsem a vyrazil si s ním zaplavat, ponechajíc si můj přesvědčovací argument pro sebe. Když jsme vylezli, říká Jarda "a víš, že mi ta koupel dělá dobře? Už je mi líp". "Tak pojď pro padák, já si s tebou zajdu na hotel pro foťák" povídám a čekám co bude. "Dneska asi nejdu..." zase. Jen tak zabručím "hmmm" a po významný pauze dodávám "a já dostal výbornej, ale výbornej nápad!". Jo, myslím, že jsem zahlédnul v jeho očích zablikání kontrolky, když se ptal "a jakej?". "No, že do Kaya Köy nepojedeme, ale doletíme. Dolmuší se jenom vrátíme". Jo zablikalo tam určitě. Navíc se zastavila Alenka a moc mi ten nápad pochválila. Za pár minut už jsme šli na hotel pro křídlo a můj foťák. Cestou jsme si ještě z přilétajícího Míry udělali přes vysílačku rádiem řízený model. Reagoval na pokyny dokonale a tak si poprvé poklapával křídlem nad hlavou zcela programově. Trochu škoda, že si občas plete áčkový popruhy s déčkama:-)Když jsme vyjeli s Jardou nahoru, zjistili jsme, že se tam piloti spíše hromadí. Skutečně nebylo tak jasný, na kterou stranu odstartovat. Pochvíli pozorování různě úspěšných pokusů o start, jsme se odebrali na místo, kde nikdo nebyl. Když jsme odlítli, začali tam postupně přecházet i ostatní. Na konci hřebene jsme si dobrali trochu vejšky a na speedech to napálili přes Ölüdeniz přímo na město duchů. Palcát jako vzorný manžel ještě Romaně nahlásil polohu. Nené, žádnou šedesátdevítku nebo tak. Asi něco jako "jsme nad hotelem a jdeme tedy na Kaya Köy.". Dolítli jsme tam s pěknou rezervou vejšky a začali poletovat a kroužit nad ruinami. Najednou Palcát otočil zpátky na pláž a zařval "dlabem na to". On tedy použil jiná slova, ale co když by to četli děti pře desátou. "Otočil jsem za ním a zařval "a co plán?", tak otočil zpátky na ves a pak hned zase na pláž. "Ta doprava!" zařval. "Co ta trocha dobrodružství?" řvu a letím za ním. Zdá se, že se rozhoduje. "A co to pívo, který jsme si tam slíbili?", řvu a vidím jak otáčí na správnou stranu. "Teda, že zrovna tohle přesvědčí a zrovna Jardu..." pomyslím si a už si ve vesničce domlouváme místo na přistání. První návrh jsem zamítnul. Sice bylo hned vedla města duchů, ale zdálo se mi to obklíčený drátama. Pokračujeme víc do vsi a protože výška už ubývá dost, sedá Palcát ne nějaký políčko u domku a já si vybral asi o 200 metrů dál plochu, která se mi zdála větší. Jak jinak, dráty. Přistál jsem a bylo mi jasný, co uslyším. V minutě přijel na kole turecký kluk. Takový normální, hodný a ochotný dítě. Poslal jsem ho pro Palcáta a začal se odstrojovat. Během pěti minut přišel klučina a už si vedl kamaráda. Palcát jim šel v závěsu a povídá "nech je, ať ti pomůžou zabalit padák, uvidíš jak jsou šťastný" a byli. "To jsme mohli přistát rovnou tam." No jó, já věděl, že to uslyším. Potom jsme se s nimi vyfotili a kluci byli v sedmým nebi. Dali jsme jim za pomoc tři liry na zmrzku a zeptali se, kde si dáme pivko. Žízeň v tom horku byla už velká. Vedli nás vesnicí a my nechápali. Lidi mávali ze zahrad, z aut, jako kdyby jsme to tu osvobodili. Potom jsme si dali pivo z vychlazených sklenic v první hospůdce. No, spíš jsme si připadali, jak v obýváku. Babča pekla chleba v peci u velký postele pod pergolou, kde byly čtyři stolky pro hosty. Hned se ptali, jestli jsme to tam poletovali my a proč jsme tam přistáli. Odpověď, že se nám nechtělo do Kaya Köy ani pěšky ani autobusem je uspokojila i pobavila. Domluvili jsme se, že si tam necháme padáky, než si prohlídneme město. Těsně před vstupem do města duchů jsme narazili na zaparkovaný velbloudy a oslíka. Byl takovej roztomilej a tak jsem ho hned zařadil mezi kamarády. Tak si to kluci přeberte jak chcete:-))Do města duchů jsme vlezli ze špatný strany, placený. Už když se k němu blížíte, máte zvláštní pocit. Ale když do něj vstoupíte... Hned si uvědomíte, že tam byl kdysi někdo doma. Někdo, kdo určitě nechtěl po generacích pryč. Koukáte na krby a pece v domech a potom vstoupíte do kostela. Otvory po oknech vstupuje sluneční svit a na ponurosti silně přidává. Ani ptáci tam nezpívali. Prohlížíte si klenby a mistrně provedenou mozaiku z plážových oblázků černé a bílé barvy na podlaze. Procházíte úzkými kamennými uličkami, kde kdysi proudili bezpochyby stovky lidí a bylo živo. Nakonec jste rádi, že skutečné město duchů opustíte. Je moc zajímavý, ale zrovna optimismus vás tam nepřepadne. U posledního domu se hned přihlásila starší žena s rukodělnými suvenýry. Jen jsme si je prohlíželi a nic nechtěli, ač tam byly i vskutku pěkné kousky. Chvilku jsme se bavili, když jí došlo, že právě my jsme ti co přiletěli. Dali jsme se na odchod, ale ona nás zastavila "ne za peníze, dárek" a dala nám do sáčků nějaký ty jednoduchý věcičky. Samozřejmě také Aláhovo oko, který vás ochrání od všeho zlého. Poděkovali jsme a nakonec jsem aspoň koupil kožený náramek pro synátora. Vrátili jsme se k padákům a dali si ještě pivko, než přijede dolmuš. Palcát měl obavu, aby nám to nefrnklo, ale angličanka, která seděla s manželem u vedlejšího stolku ho ujistila, že je to OK a očividně si chtěla povídat. Tak jsme zjistili, že jsme vlastně v anglický kolonii, protože tu nakupují Angláni nemovitosti a tráví tu důchod. Ne, že bych jim nezáviděl. K moři coby kamenem dohodil, dvoutisícová hora na blízku…, prostě bez chyby. Palcát již očividně nervózní že nám dolmuš ujede ač je zastávka přímo před námi, se chtěl zvednout, ale Anglánka jen řekla, že pan domácí už telefonuje řidičovi s tím, že tu má dva pěkný český kluky, tak ať zatroubí a počká na nás. Vůbec jsme si vzájemně potvrdili, že ochota místních, je skutečně neuvěřitelná. Když jsme do Dolmuše nastoupili, řidič nám oznámil, že nás na přestup upozorní. Cesta proběhla naprosto v pohodě a na večeři jsme byli zpátky. No hned bylo o čem povídat u baru:-) Večer jsme se ještě zašli podívat do hospody, jak to vypadá, když vám basejumper proskočí  skrze váš padák a udělá vám z něj trhanec. Myslím, že jejich strážní andělé se druhý den raději hlásili na práci dole v dole.Poslední den se rozchodila termika absolutně nejlíp za celý týden. Dalo se natočit skoro  do 2 800 metrů a ten slet k moři potom stojí za to.  Po přistání jsem ještě z padáku udělal slavobránu přehozením přes jakýsi přístřešek, čímž jsem velice potěšil tamní profi fotografku. Ve vteřině byla u mě, pochválila mi dílo a řekla, že to vypadá jako domeček. Palcát mi pomohl zabalit, koupili jsme si plecháčka na pláž a šli se naposled vykoupat do moře. Ještě se dostavila Alenka a tak jsme se zase dozvěděli hodně nejen o Turecku, ale i jiných zemích. Moc hezky vyprávěla a ani se mi nechtělo na hotel. Jenže… Čas odjezdu se neúprosně blížil, žaludek taky něco chtěl a hotelový bar čekal. Bagáž už byla na recepci a jen se čekalo na transfer na letiště. Tričko, kraťasy, sandálky a doma ani ne 15°C. Mno jó, tak se zase za rok zajedeme ohřát.

Venca K.