Turecko Ölüdeniz  festival Air Games 2007  odkaz na fotogalerii

Bude po žních, musím... Projíždím si takhle naše stránky a najel jsem na loňské fotky z Turecka. Jen jsem s chutí zavzpomínal a uvědomil si, že jsem tenkrát začal psát článek, který jsem nedokončil...  

           "Čau! Já teda pojedu, ale povím ti na rovinu, že se tě trochu bojím. Je to dlouhá cesta." začal jsem ve středu ráno telefonát se Špacírem. Přizval mě, abych se s ním a jeho manželkou Jarčou vydal autem polítat do tureckého Ölüdeniz na festival Air Games 2007. Pohotově mi odpověděl, že se taky bojí a dodal "Bude to taková zatěžkávací zkouška našeho přátelství". Špacír je výborný človíček a pilot nejen padáků, ale především větroňů, dnes již i akrobat. Pravda je, že například jeho "úsporné" zkratky na cestách daly vzniknout heslu "cesta to sice byla horší, ale zato delší". A nemám ty jeho zkratky rád! Autem do Turecka..., opravdu jsem si trochu začal dělat starosti. Přiznávám, o Turecku jsem nic praktického nevěděl a již dávno jsem pochopil, že ptát se hotelových cestovatelů obvykle nemá příliš smysl. Většinou se člověk moc nedozví. Trochu mě uklidňovalo, že Špacír už tohle podniknul před třemi lety. Moje žena nelenila a hned si na stránkách Ministerstva zahraničí našla prvotní info o Turecku. Po jeho přečtení rozhodně nebyla klidnější a obsah se velmi lišil od toho co mi říkal Špáca. Teď už vím, že stránkám MZV moc věřit nebudu. Text se týká pravděpodobně východní části. V západní, při středozemním moři jsem se cítil bezpečněji a víc v Evropě než třeba v Buharsku. Regina moc nechtěla, abych jel, ale víte jak. Kombajny už jsou dávno zaparkovaný a já věděl, že po žních jdu k Turkovi:-)     

       Cesta ubíhala rychle a my střídali po pořádku stát za státem. Doma už bylo vcelku hnusně a zima a já měl sandály a tílko na vrchu tašky. Přes Unii už ani neregistrujete, že jste za hranicí. Táhli jsme všechno po dálnicích a hezky platili. Poprvé ukážete pas Chorvatům. Popřejí šťastnou cestu a jede se dál. Srbové už byli v pročítání pasu důkladnější a nevím, jestli jsme tam nevypisovali nějakou registraci. Krajina za oknem svižně ubíhala, občas nějaká víska, až jsme se dostali do Bělehradu. Ten mi teda rozhodně zůstane v paměti. Betonové stavby, jejichž šeď je tak jednolitá... Zemanovo Ocelové město. Opravdu pohled více depresivní a člověk hned ví, že tady totalita zdaleka nekončí. Klidně bych sem přestěhoval všechny ty milovníky starých pořádků a věrných voličů jedné strany. Určitě by si to užívali, protože tady se asi skutečně zastavil čas. Byl jsem rád, když to město bylo za námi. Dorazili jsme na bulharskou hranici, přejeli jakýsi rozprašovač vody, to abychom mohli zaplatit 5 euro za dekontaminaci a postavili se do fronty. Nikdo nedělal. Nechali nás nějakou dobu vytuhnout a protože nikdo úplatek za to, že začnou pracovat nenabídnul, začali po nějaké době sami. Osobně jsem si myslel, že civilizace skončí v Srbsku, ale teď mám dojem, že Bulharsko jí jen přeruší. Na hranicích jsme kromě "dekontaminace" ptačí chřipky zaplatily poplatek za "dálnice" a ty uvozovky tu nejsou náhodou. Každý kdo kdy v Bulharsku jel, ví o čem mluvím. Děravé silnice, na pumpě udělají velmi výhodný kurz k euru, ale sobě a na záchod se bojíte dveře jen otevřít, natož tam vejít. Sofie na mě udělala ještě horší dojem než Bělehrad, my postupně "oddrncávali" dálnici a silnice i s tím neuvěřitelným bordelem kolem. Jeden vždycky ležel v mondeu na provizorní posteli v kufru a odpočíval, takže jsme nemuseli dělat žádný dlouhý zastávky. Asi po 22 hodinách jízdy z domova jsme dorazili na tureckou hranici. Postáli jsme si na obou stranách. Na turecký celnici každého odtavili a nechali si otevřít kufr. Ukázal na mojí zásobu piva a bágly. Vysvětlil jsem mu, že se jedná o paragliding a že toho piva na tři není zase tak moc a zároveň mu dvě nabídnul. Slušně odmítnul, popřál šťastnou cestu a my vyrazili na jih. Chtěli jsme se vyhnout Istanbulu a zkrátit si cestu trajektem ne městě Čanakkale. Ne, že by tu taky nebylo dost igelitu kolem cest, ale jeli jsme zase po normálních silnicích. Od prohlídky Tróji nás odradila už cena a jak jsem se dočetl " Trója je ve skutečnosti pouze rozkopaný kopec se slavnou minulostí a novým dřevěným koněm". Udělali jsme si delší přestávku na jídlo v obchodním domě. Rozhodli jsme se navštívit Pamukkale, kam vedla cesta přes Izmir. Ten nás kapku zdržel. Přeci jen je to více než dvou a půl miliónové město a kde jsou tři pruhy na silnici, se dokážou Turci řadit do pěti šesti jako nic.Poblíž Pamukkale jsme strávili druhou noc a po snídani vyrazili na prohlídku. Onen přírodní útvar mě uchvátil stejně jako antické město Hierapolis. Historie tu na vás přímo útočí. Oproti jiným místům se tu mezi památkami (nebo po nich) procházíte. Žádné ploty, příkopy, vše si můžete osahat, projít... Nezapomenutelný zážitek. Prakticky jsme tu strávili několik příjemných klidných hodin a po té odpočatí pokračovali v cestě do cíle. Cesta vnitrozemím probíhala v pohodě. Jedete si po hrubém rovném asfaltu, předjíždíte káry tažené běžně oslem nebo koněm a pozorujete hory kolem sebe. Do Ölüdeniz jsme dorazili večer a začali se zajímat o ubytování. Špacír s Jarčou se nakonec ubytovali v hotelu a já u nich v autě:-) 

           Brzy ráno jsem viděl první padáky na obloze. Po snídani jsme vyrazili na pláž a sešli jsme se s Palcátem, který přiletěl s celou rodinou a rodiči z Mnichova a začali se domlouvat, kdy pojedeme nahoru. Na pláži přistávalo jedno křídlo za druhým a my dostávali zprávy o zesilujícím větru na hoře Babadag, kde se startuje. "Pojď ke mě na oběd, mám all inclusive" říká Palcát a vyrazili jsme. Prošlo to hezky a tak jsem měl po celý pobyt jídlo i bar all inclusive. Teprve okolo třetí jsme si zaplatili za deset euro vývoz a za dalších deset vstup do národního parku, přes který se nahoru projíždí. Sluníčko hřálo, 30°C mi bylo milejších než sedmnáct doma s deštěm. Palcát již zkušený z místa mi říká "vem si dost prádla, bude kosa". "Není čas a na trochu chladu jsem připravenej, klid" odpovím a razíme. Zprávy o větru se horšily, ale já se tak těšil a navíc pořád někdo přistával...    

        Skoro bych to nazval odpoledne na tři šoky. Cesta na horu rozhodně není chvilkovou záležitostí. My jsme nastoupili do vývozového náklaďáku až po třetí hodině. Vzduch na korbě příjemně ovíval a chladil pot, než jsme se dostali tak do půlky cesty. Začali jsme se drápat ve stínu po severních svazích. Všichni už na sebe oblíkli co měli. Já měl většinu věcí v báglu na střeše, ale moc času drkotat zubama jsem neměl. Nejprve jsem obdivoval krásu přírody v parku, než stromy prořídly, cesta se zúžila a svahy zestrměli do hlubokých údolí. Do dnes nechápu, jak se minou na cestě tak pro osobák dva náklaďáky. Palcát si toho všimnul a říká. "To nic není, když jsem tu byl minule, jel jsem jednou i dolů a to jsem sr... magi v kostkách. Oni to docela valej." Je fakt, že cestou nahoru měly auta co dělat, aby to udejchaly. Na nejužším místě, jsme samozřejmě potkali auto, co jelo dolů. Uklidňovalo mě, že já mám za zády horu. "Raději se neotáčej" špitnul Palcát, což bylo jako by řek "otoč se a koukni dolů". Málem mi ulítli nožičky. Koukal jsem do kilometrové propasti a křečovitě sevřel sedadlo. Sakra, kde je ta hora? Proč jí zrovna tady někdo ukousnul! Rozhlídnul jsem se po autě a hned jsem věděl, kdo tu má premiéru. Ještě si vzpomínám, že mě zarazilo, proč ve voze dolů, taky sedí lidi. Konečně jsme dorazili na vrchol, jen jsem už v tu chvíli nevěděl, jestli jsem opravdu rád. Vyklepanej jak startka z cesty, přestože jsem na sebe oblíknul, co jsem měl, mi byla strašná kosa a hlavně když jsem viděl ten mumraj na startu... Vítr byl skutečně nejen chladný, ale stále sílící. To že startovačka je jenom kamení a prach jsem ani moc nevnímal. Užasle jsem zíral, jak občas někdo odletí sám, jinýho přidržujou dva chlapy a další se obouchává při pokusu odletět. Poměr odlétnuvších ku obouchaným byl asi 1:1. Ani jsem nevěděl, jestli to mám rozbalit, ale když rozbaluje Palcát... Začal jsem se chystat za vrcholem v závětří. Potom připravený stojím za skupinkou Rusů, kteří si vzájemně pomáhají do vzduchu. Vedle mě postává připravený Holanďan a působí na mě stejně vyplašeným dojmem. Ani jsem nevnímal jak Palcát odlítnul, když mi jeden Rus dal přednost. Položil jsem květák a hezky padák rozložil. Holanďan vedle to samý. První neúspěšný pokus, opět hezky rozložit a čekal jsem, jestli to trochu nepoleví. Marně... Rus mi nabídnul, že mě přidrží, ale já chtěl odletět sám. Tak jsem to znovu nahodil a hezky zakajtoval za padákem. Nevláčel mě daleko, ale i ten metřík dva mi stačily. Když jsem se zvednul, zjistil jsem, že kromě prodřený bundy, mi nic není a šel jsem si srovnat křídlo opět do závětří. Tam už se plnily auta na cestu dolů a já si vzpomněl na Palcátova slova. Postupně se startovačka se sílícím větrem vylidňovala. Už tu ani nebyl boj o místo. Šel jsem to zase rozložit, namotaný řidičky a čekal jsem až to aspoň na chvíli poleví. Holanďan vedle ve stejné pozici. Občas někdo odletěl, ale když to s jedním třísklo pod startem, už se mi ani nechtělo. Potom jsem viděl jeho krvavé šrámy v obličeji a šel jsem balit. Byla skoro tma. Auto ještě čekalo na ostatní, až dobalí. Mezitím se setmělo úplně. Seděl jsem v autě s pošramoceným sebevědomím a zimu jsem ani už nevnímal. Řidič nastartoval, rozsvítil světla, když se najednou přiřítil padák shora a třísknul sebou do nějakých beden v kuželech světel. Neohroženému ruskému pilotovi se nic nestalo, ostatní mu pomohli do auta a já si opět vzpomněl na Palcátovo jízdu dolů. Vůbec mě nemrzelo, že je tma. Skutečně se auto doslova řítilo po cestě a já cítil, jak štěrk pod koly ujíždí. Rozhlédnul jsem se po voze a zdálo se mi, že se všichni modlí. Jak jsme se blížili dolu, oteplovalo se, a když jsme se dostali na silnici, všem se očividně ulevilo. Šok hypotermický a šok z cesty jsem přežil, ale ten start mi sebevědomí tedy pošramotil. Pamukale bylo pryč. Po sprše jsem pookřál a u Palcáta v baru all inclusive jsem dost pookřál a když jsem četl předpověď, že vítr poleví, joj to už jsem se zase i radoval.   

         Další dny už byly v pohodě. Dopoledne jsme pozorovali na pláži padáky při třicítkách. Koukali na kousky akrobatů, seskoky a pády Tomáše Lednika a otvírání záložních padáků nad mořem akrobatů nedobrovolných. Pořád bylo na co koukat, jak ve vzduchu, tak na přistání. V poledne jsme vyjeli všichni nahoru, hezky polítali, něco termiky potočili a potom zase poleželi na pláži a koukali. Tak tam těch pět dní uteklo hodně rychle. Pořád se přes den něco dělo a večerní festivalový ruch stál taky za to. Když vám něco přes den uteklo, mohli jste se na to večer podívat v hospodě i píva, protože jak na startu, tak na přistání byly kamery a sestřih dne běžel pořád do kola. Srážka dvou pilotů kteří se rozhodli zatočit proti sobě, byla spíše výjimečná, ale různých pokusů končících záložkou bylo dost. Famózní reakce mladíka, z jehož slečny si někdo další udělal plac na přistání, pobavila taky. Dosednul na ní tak jemně a přesně... Mladík jen nadzvednul hlavu, zjistil, že jim nic není, otočil se a spal dál. Několikrát přistávající srazil ze zadu chodce, což vypadalo i dost drsně, ale vždy to dobře dopadlo. Taky jsem byl svědkem, když někdo o kousek nedolítnul a přistál po kolena v moři a občas jsem piloty podezříval, že položení padáku na opalující se slečnu není náhoda, protože si obvykle vybrali vskutku dobré objekty. Přes den nebe vypadá jak při válečném výsadku. Prostě se pořád něco dělo a první větrný den jsem úplně zapomněl, takový ten delete v hlavě. Ani se mi nechtělo domů, zvlášť, když jsem věděl, jaké počasí nad střední Evropou panuje.   

         Když jsme odjížděli, bylo na pláži ještě pořád těch "odporných" 30°C. Před Čanakkalem nám něco vyhořelo v autě, ale nic co bychom potřebovali k jízdě, a tak jsme se v pohodě přeplavili trajektem a mířili do Bulharska. Opět jsme nasypali peníze Bulharům za nic a jeli dál. Kolem Sofie mě změřili, ukázali mi tabulky, že je to za padesát Euro, ale dvacet do kapsy jim bohatě stačilo a jelo se zase dál. První sněhový vločky jsem zaznamenal ještě před Srbskem. Vlastně už jsme tu a tam měli pár vloček každou chvíli. Protože pořád někdo spal a střídali jsme se o řízení, ukrajovali jsme z cesty domů hodně rychle. Naposled jsem se od srdce zasmál na poslední pumpě ve Slovinsku. Dobral jsem plnou nádrž a šel zaplatit. Čerstvě opálený, tílko, kraťásky a sandále a přede mnou Rakušan v kožichu. Když mě pumpař viděl, vyvalil bulvy, koukal na mě jak na blázna a zavolal ještě kolegu ze skladu, ať se na mě koukne. Ptali se mě odkud jedu a když jsem jim řekl, že jsem byl ještě včera v Turecku na pláži, kde bylo třicet stupňů... Zdálo se mi, že si pokouší marně vzpomenout, jak teplo vypadá. V Rakousku jsem usnul a najednou mě probralo známé pleskání. Otevřel jsem oči, na dálnici bylo deset čísel sněhu a na zimních gumách do Turecka k moři člověk nejezdí, takže se nám cesta hodně zpomalila. Dorazili jsme dost unavení, ale stejně s pocitem z fajn výletu.  

          Proč se tím teď zabývám, když už je to skoro rok? Prostě si říkám, že Air Games za návštěvu stojí. Nedávno jsem lítal nad kombajnem a mě napadlo, že brzo bude po žních. Asi budu muset k Turkovi. 

© Venca.K.