VIPAVSKÁ Bóra

Bóra na Vipavsku je kontinentální vítr, který přichází z vnitrozemí a v náporech stéká po svazích Gore, Čavna a Nanosu do údolí. V dlouholetém průměru fouká od mírné až po mocnou bóru asi 42 dní v roce. Nejsilnější nárazy přesahují rychlost 200 km v hodině. Jednou až dvakrát za rok fičí okolo 240 km/h. Bóra začíná nejmocněji v horní části Vipavské doliny, do Vipavského Križe, níže po údolí jsou nárazy vcelku slabší, dokud se právě před Novou Goricou, u Lijaku, nesetká s posledními zdroji podobnými těm, které fičí na začátku údolí.

             Bóra fouká nejmocněji na přechodu podzimu a zimy, když se nad Jadranem zdržuje oblast teplého vzduchu s nízkým atmosférickým tlakem a nad vnitrozemím oblast studeného vzduchu s vysokým tlakem. Tak se stane severní Jadran jakýmsi naruby převráceným komínem, po kterém se přelévá vzduch, dokud se tlak nevyrovná. Bóra může být silná také z jara a po celý rok, především tehdy, když se vyskytne rychlé ochlazení vzduchu v náhorních plošinách severně nad dolinou. Chladný vzduch se zarazí o překážky, které potom přestupuje ve vlnách. Vlny studeného vzduchu stékají po úbočí, o které se silně ohřívají. Kvůli krátké a strmé cestě užije vzduch veškerou přijatou energii pro vlastní ohřev, což způsobuje veliké rozpínání klesajícího vzduchu, tento mimořádný nárůst cítíme jako náraz bóry. Nárazy jsou nejsilnější pod sedly jako je Podrta gora, protože dráha, kterou vzduch uzavírá během klesání, tam je nejkratší a tudíž ohřev nejrychlejší.

             Vipavci říkají, my se bóry nebojíme. Máme ji rádi. Bóra rozhání líné mraky a mlhu, také rozjitří srdce a suší pršut a jiné dobroty. Jsme si velmi dobře vědomi její nebezpečné moci a když se hrozně rozfouká, jsme opatrní a nechodíme ven, pokud to není nevyhnutelné. Také pocit mrazu, který navozuje chladná bora, je hodně surový. Člověk cítí při 0°C a bóře pouze 30 km/h mráz tak, jako by bylo přibližně -10°C, když potom bóra zaduje při stejné teplotě s rychlostí 60 km/h, vnímá ji jako -16°C a svetr nás při tom ochrání asi tak, jako cedník zastaví vodu.

             Bóra někdy nadělá značné škody v zemědělství, dopravě a na budovách. Staré domy jsou postavené tak, že nastavují bóře "záda". To je ta strana, která je téměř ber oken a dveří. U starších, mnohokrát opravovaných domů, si můžeme všimnout, že jim zazdili okna, když se staly nepotřebnými. Na střechách položené kameny, které jsou usazené mezi střešní tašky, je chrání proti stržení větrem. Přesto je třeba několik tašek nahradit ke konci zimy téměř každý rok. Rovněž je známo, že bóra v roce 1864 strhla část hradní střechy ve Vipavskem Križu, což jednou provždy odtud vyhnalo rod Attemse. Při prudké bóře se zpomalí doprava. Osobní automobily jí odolají,  ale nákladní auta díky svým velikým rozměrům špatně odolávají bočním nárazům. Starší lidé také znají mnoho příhod, kdy bóra převrátila povoz plný sena nebo zcela odfoukla náklad z otevřených železničních vagónů. Škody, které bóra způsobuje v zemědělství, jsou různého charakteru. Většina rostlin ve Vipavském údolí roste kvůli bóře křivě. Staré stromy se proto často lámou. Na ovocných stromech bóra často poničí jarní květy a na podzim zatřese sotva dozrálými plody. Také nešetří vinnou révu. Třebaže vinaři révu svědomitě vážou na podpěrné dráty, víckrát se stane, že jarní bóra strhne živé výhonky a na podzim potluče bobule na hroznech. V horkých letních dnech občas bóra způsobuje zlé sucho. Vzduch se během klesání po vyhřátých úbočích přehřeje a dokonale vysuší. Tak sebere veškerou vláhu ze země a rostlin, zvedá prach a takové počasí špatně snáší jak lidé tak zvířata. Na podzim, kdy jsou pole připravená k osetí, odnáší půdu, zvedá ji ve velkých prašných oblacích z otevřených povrchů a v závětrných místech ji ukládá ve skutečných závějích.

             Bóra by také mohla pomáhat utvářet dějiny, protože legenda praví, že osudově zasáhla do bitvy u Frigidu mezi vojsky římského císaře Theodosia a jeho protivníkem Eugeniem. Jak napsal římský básník Claudianus, rozhodně pomohla Theodosijovo vojákům k vítězství.

Zdroj: Stránky o bóře ve Vipavské dolině

překlad: Václav Kindrat

 Poznámka: Na Lijak jezdím létat několikrát do roka a toto místo jsem si skutečně oblíbil. S bórou jsem se tam již setkal, převážně ve slabší formě, která je snadno zaměnitelná s tzv. údolkou. Skutečně silnou jsem poprvé zažil v roce 2005, kdy jsem se cestou z rodinné dovolené v Itálii rozhodnul na Lijaku zastavit, přenocovat a polítat. Zároveň jsem chtěl moje oblíbené místo ukázat rodině. Po večeři v pizzerii Grad jsme nocovali v kempu Lijak. Večer ještě bylo počasí normální, zatímco v noci bóra udeřila značnou silou. Skutečně jsme si to "užívali". Před půlnocí se již koruny vzrostlých stromů ohýbaly až do vodorovné polohy, stan jsme měli připlácnutý na obličejích, obloha svítila díky bleskům tak, že se dalo v podstatě číst. Nakolik se manželka bála nedokážu říct, ale vím bezpečně, že záviděla synátorovi jeho hluboký spánek. Vždycky když se zablesklo, jako bych zahlédl v jejím bělmu cosi jako výčitku. Déšť bičoval náš stan a já konečně viděl, že jsem nekoupil špatně, až na ty kolíky, které jsem několikrát za noc musel přepichovat. Kromě mého stanu bylo v kempu ještě asi sedm dalších, skupiny polských padáčkářů. Pokaždé, když jsem vylezl přepíchnout kolíky, jsem zjistil, že se skupina osob tísnících se na chodbě sociálek zvětšuje. Ve čtyři ráno už dávno byla bouřka pryč a déšť byl podstatně slabší, zato silný vítr zůstal s námi. Přesto jsem už nepřepichoval a dal si ještě trochu šlofíka. Ráno bylo fascinující. Vítr zůstával v plné síle. Vylezl jsem, abych se rozhlédnul po okolí. Z osmi stanů v kempu zůstali ráno obyvatelné pouze dva (zaplať pánbůh jeden byl můj). Další dva stany už Poláci nikdy nenašli a v podstatě byli všichni přestěhováni na chodbě u záchodů. Po rozhovoru s místním, jsem pochopil, co je bóra a že to rozhodně není jen na chvilku. Zabalili jsme (no spíš naházeli vše bez ladu a skladu do kufru), zamávali přátelsky Polákům a naskákali do auta. Opět jsem vystoupil, šel do kufru, našel stan, našel klíče od zapalování, uložil, zaklapnul kufr, zamával Polákům a vyrazil domů. "Dobrý místo, ne?" zeptal jsem se ženy. "Jo, ta pizza byla fakt skvělá..." Už douho jsme se tak hezky nezasmáli. Nebo nebáli?