Šedá mě nedostane! Třebouňák 3.2.08 (odkaz na fotogalerii) Napsal: Venca
Protože zima probíhá jak probíhá, mám šedé barvy už plný zuby. Od šedé oblohy, je-li vůbec přes šedou mlhu vidět, po šedou zem, kde jsem kdysi v tomto období vídával sníh místo šedého bláta. Snad i kapky častých dešťů mi nepřipadají průzračné jako v létě, ale jsou určitě jen šedé. Jednou za několik dní se staví sluníčko na exkurzi, to abychom nezapomněli, že je kdesi nad tou šedou a já si v tom okamžiku vybavuji i ostatní barvy. V takový šedi není venku moc co dělat a člověk by skoro podlehl "Ordinaci v růžové zahradě" už pro její název. Naštěstí občasný sportík kdesi mezi zdmi a pivíčko s přáteli mě udržují při životě a tak si ordinace ještě nějakou dobu musí počkat. Tedy osobně doufám, že na věky. Na lítání jsem už skoro v té šedi zapomněl a jenom pohled na pytel na skříni, mi cosi připomíná, když projíždím náhodou Windguru a světe div se, zjišťuji, že by v neděli 3.2. mohlo foukat akorát na Třebouňák a co víc? Za jasného počasí po celý den!
Záměrně jsem nic neorganizoval, protože jsem nevěděl jak budu vypadat po sobotní zabíjačce. Proto jen volám Karlovi, že snad klapne počasí a že když pojedu, vezmu ho sebou. Kdepak Karel, to je organizátor. Za chvíli jsem měl SMS, že Radek a Koubek jedou taky a já už tušil, že prostě pojedu i když se mi chtít nebude. Na zabíjačce jsem se šetřil a naštěstí došlo pivo snad i před jedenáctou. A tak jsem už v devět ráno seděl v autě a jel si do Sokolova pro věci. Ještě jsem v Kraslicích naložil našeho benjamínka Martina a divil se, že si nebere křídlo, ale jen plavky. Bezvěrec jde radši do bazénu. Teď vím, že kdo věří lítá a kdo ne, ten plave:-) 
Naložil jsem Karlose, Ráďu, Koubka a cestou jsme ještě vyzvedli Míru tam, kde i lišky dávají dobrou noc. Ne, nesnažte se právě tyhle Kfely najít. Obloha modrá, den barevný a po obvyklé šedi ani památky. Když jsme dojeli popoledni konečně na kopec, zjistili jsme že nejsme v letuchtivosti osamocení. Byl tam mladík z Tachova jménem Kuba a společnost mu dělal jeho taťka. Ani nerozbaloval výbavu, protože foukalo dost silně a lesní průsek to ještě zesiloval. Rozhodovali jsme se, jestli jet do hospody na polívku nebo potrénovat starty a provětrat křidélka pod kopcem. V našem autě převážila polívka a Kuba vyrazil trénovat. Než jsme dojeli k hlavní silnici, převážil u nás trénink. Kuba s tátou už byli v autě u hlavní, když jsem zastavil vedle, stáhnul okýnko a říkám "změna plánu, pojedeme s vámi potrénovat". Rozesmáli se s tím, že změnili plán taky a jedou s námi na polívku. A tak jsme vyrazili společně pod kopec trénovat k neštěstí polívkářů-pivařů.
K našemu překvapení foukalo podstatně méně a Kuba se hned rozhodnul pro druhý pokus. Vydal se pěšky nahoru, rychle jsem odkráčel za ním a ostatní "sportsmeni" šetřili dole síly a vyčkávali, jak pochodíme. Vyhrabošil jsem se nahoru, kde byl už Kuba připravenej a v zádech jsem měl jeho tatíka, coby fotografa. Skutečně byl vítr o trochu slabší a Kuba to bez nejmenších potíží odlepil a během chvilky si hrál nad kopcem. Začal jsem se připravovat a šel za ním nahoru. Příjemné svahování, doplněné slabou termičkou..., šedá je pryč nejen po okolí, ale i z mysli. Po nějaký době se dostáváme na 250 metrů nad start. Kochám se jak doktor a dívám se dolů. Vidím Karlose s Radkem, jak se škrábou vzhůru. Jen Koubek, který chtěl radši na polívku a přeci nemá zapotřebí se tahat zbytečně s padákem, běží jak o život na druhou stranu k autu. Ano, právě pro padák. V duchu si říkám "to se mu ta lenora zase vyplatila". Po nějaký době se nahoře chystají. Po hodince poletování jsme šli s Kubou dolů. Říkal, že je promrzlej a mě to už moc taky nebavilo. Přeci jen pořád dokola, sem a tam... V půli kopce jsem se rozhodnul ještě jednou kouknout na kluky proč neletí a znova jsem to vysvahoval. Křídla měli pořád rozložený a vyčkávali. Potom jsem se dozvěděl, že vítr opět o něco zesílil a tak čekali na lepší podmínky. Přistál jsem dole u Míry. Nahoru nešel a celkově to pojal výletnicky. Svůj padák měl na technický, tak jel s půjčeným, včera popil tak, že teď nechce "kocoura" vyvážet a hrát si případně na práškovací éro a hlad má tak veliký, že nám ty sváči opravdu sníst musí. Chvíli jsme si ještě hráli s křidélky a potom jsme se zájmem pozorovali Kubu při pozemním tréninku. Šlo mu to moc hezky a bylo na něm vidět, že se nemůže křídla nad hlavou nabažit. Mírovo "ten asi včera nepil" hovořilo za vše. Po nějaký době se nad kopcem konečně objevili ostatní. Rozeznat kdo je kdo nebyl problém, protože kluci nemají křídla ani podobných barev. Tak jsme s Mírou pozorovali Karlův opatrný let, Ráďův výzkum nového Trenda a Koubkovy přechody z jedné ostré do další. Zabalili jsme a šli k autu. 
Mezitím kluci přistáli, spokojení jak to nakonec klaplo. Přiznám, že mi to nedalo, abych si nerýpnul se slovy "Musel jsem jít dolů. Když vás lítání nebaví tak mě taky ne." Takový rýpnutí je výbornou motivací napříště:-) Rozhodně nám všem stál dnešek za to a já vím, že jeden nevěřící plaváček lituje, že se k nám nepřidal. Nene, nejsem jasnovidec, ale když čtu ve zprávě "to asi byla fakt chyba"... Hlavně že se nám neutopil.
U aut jsme se rozloučili s Kubou a jeho tatíkem, který nám slíbil, že nám pošle fotky. Velmi brzy jsme se přesvědčili, že slovo drží. Cestou domů nás chtěl Míra zdržet a lákal nás na pívo a jiné dobroty doma uschované. Jenže my jsme tvrďáci a Koubek spěchal na noční, protože ho práce v noci děsně baví a v neděli obzvlášť. Tak jsme jenom Míru vysadili a mazali dál. Rozvezl jsem kluky a když jsem vysadil Koubka u fabriky, vzpomněl jsem si, že mám zamluvený squash. Rychle jsem pádil domů, cestou už byla tma. Ne, nebyla šedivá, hvězdy svítily. Ten barevný den mi tak dobil baterky, že mi nevadila ani večerní prohra a ještě teď když kouknu ven... Jejda je tam zase ta šedá... No nic, já už vím, že ne navěky. Mě ta šedá prostě nedostane!
© Venca K.
