Ještě že plave, aneb prodloužený výlet
Jako já mám létání, moje drahá polovička má plavání. Ne že by to bylo ze stejného soudku, to ne, ale někdy se to podaří skloubit dohromady. Například v létě proběhlo ME v plavání Masters ve Slovinském Kranju. No to je škoda nevyužít, ne? A tak, když se Regina s plaveckou kamarádkou rozhodly zúčastnit mistrovství Rakouska ve Welsu první víkend v říjnu, jsem se hned domluvil s Karlem, že je tam odvezeme a podíváme se po nějakých terénech v Rakousku. Zatím tam nemáme nalítáno prakticky nic. Plán jasnej. Odvézt do Welsu, polítat, přaspat, polítat vyzvednout ve Welsu a domů. Prostě taková rychlovka. Věci jsem měl tak nějak pohromadě po zářijových Dolomitech, takže sbaleno rychle, jen vyrazit. 2 dny před odjezdem vypadla pro nemoc plavací kamarádka a nám se uvolnilo místo v autě pro dalšího lítače. Sestavu doplnil Koubek, čímž jsme byli nad jednou plavkyní v přesile a začínal se měnit plán. "Což to protáhnout o 2 dny a na nějaký nový terén i do Slovinska" zajímal se Karlos. "Uvidíme" a hned jsem zjišťoval, kdo by hodil po závodech Reginu do Čech. "Zlatíčko, jedou ještě nějaký Češi do toho Rakouska?"."Neptuňáci". "Hmm, ty jsou z Prahy, viď? Jak je tam ten Vaverka a Kačenka co byli ve Sloveniji..." pokračuji v opatrném výslechu.Ono "jo, proč se ptáš?" již znělo podezřívavě. "A měli by pro tebe místečko v autě zpátky do Prahy?" a bylo to venku. "A jéje, vy to zase chcete protáhnout, co? Tak já si to zjistím". 
A tak si to rychle zařídila ku spokojenosti nás lítačů. Hned jsme se rozhodli to protáhnout do úterka. Plán byl jasný. V sobotu ráno vyrazit, vysadit Reginu u bazénu v rakouském Welsu, polítat v Rakousku, přejet na 2 dny na nová místa do Slovinska, v úterý zase Rakousko a odtroubit to domů. Našli jsme si několik míst blízko Welsu směrem na Slovinsko a potom něco v Karavankách. Na sobotu a úterý byla předpověď slabší, ale v neděli i pondělí to mělo být dobré, abych tak řekl, až vynikající. Karel mi v pátek hodil svoje i Koubkovo věci, abychom se ráno nezdržovali nakládáním. I tak to nějaký čas zabralo. Když vytáhnul Koubkův kartón piv, začal jsem držkovat, že to zabere hodně místa, že to v říjnu stejně nevypije, protože už vedra nejsou. Vypil... Odjezd byl dán na pátou ráno. To abychom měli dost času, najít přistávačky i startovačky. Ještě večer zdůrazňuji "Hlavně Karle přijeďte včas. Víš jak nesnáším zpoždění a umím bejt pěkně protivnej.""No jo prosím tě...Ty seš fakt hroznej"."Vás znám, vždycky se domluví nějakej čas a půlhoďka ani není zpoždění."
V sobotu ráno jsem nemohl dospat. Tak si říkám, že holt vstanu ještě před budíkem a udělám i Regině kávičku. Zapínám mobil a hned přišla textovka "vyjizdime, Koubek spal". Co blbne, vždyť má ještě čas, se mi žene hlavou. A hned pípne druhá zpráva, kde se dovídám, že se mi Karlos pokoušel volat. Juknu na čas a... "Regi vstávej, dal jsem si o hodinu později budíka!"... Hned volám klukům, ale už byli prakticky u dveří. "Pojďte dál na rychlou kávu. Zaspal jsem..." I z toho ticha bylo znát jak se v duchu tlemí. Ani mi to nedali sežrat, jen tím pohledem si mě opravdu vychutnali. Dopili jsme kávy a vyrazili do auta s téměř hodinovým zpožděním. To se mi stává nejvýše jednou za deset let. Než jsem zařadil, otočil se do vozu na "posádku" a pronesl, "toto drobné zpoždění záhy dohoním". Nevěřili byste, jak se rychle připoutali. Ve Welsu jsme byli skutečně na čas. Dokonce se Regina pokoušela různými fintami cestu zdržet nebo zpomalit, aby nečekala potom v bazénu dlouho na začátek. "Aspoň se v klidu zaregistruješ Zlatíčko a ještě se stihneš hezky rozplavat. A koukej je zase pobít". "Pojďte se mnou aspoň na registraci" a bylo znát, že tam nechce být dlouho sama, po té co jí pražští napsali, že mají zpoždění, ať je zaregistruje."Ty to zvládneš" chlácholil jsem ji a zahnal kluky do auta. Koubka s již třetím pivem v ruce. Když jsme se rozjeli a zanechali Reginu na parkovišti, viděl jsem na její tváři pohled, za který by se ani baset nemusel stydět."Teda je mi jí fakt líto, vypadá dost smutně, jak tam tak stojí", říká Koubek. "Mě taky" přidává se Karel. "Tak mě taky" říkám a hned dodám, že je to holka šikovná a poradí si. Ale vypadala opravdu nešťastně. Radši rychle nohu na plyn, protože se na to neštěstí nemůžu koukat. 
Už cestou do Welsu jsme se domluvili, že prubneme Ternberg. Jsou tam 2 starty, Brandkogel a Herndleck, blízko sebe a v postatě na všechny směry... Odchodem Reginy jsem přišel o super navigátora, ale Karel se chopil mapy se slovy "Teď budu navigovat já. Jsem s mapou dobrej." a hned jsme si střihli dvacku navíc a pro jistotu minuli jeden sjezd z dálnice, protože tam zrovna plácli "to kolečko" a není vidět v mapě jestli je tam sjezd. Později se ukázalo kolečko jako číslo sjezdu. Počasí se bohužel spíše kazilo a slunce zmizelo za mraky, takže o nějakém lepším lítání si můžem nechat zdát. Ale aspoň sletíky na novém místě s převýšením okolo 500m, by nebyly k zahození. Přistávačku jsme našli podle mapky hned. Tam se domluvili s místním instruktorem, že za ním pojedeme nahoru. Brzy pochopil, že můj naložený "oldmondík" jeho silnému teréňáku ve stoupáních stačit nemůže a ubral. Na parkovišti nám ukázal oba vršky a vyrazil se žáky na start. Podle počasí nebylo kam spěchat, a tak jsme si místo prohlíželi. Karel si hned vyšlápnul kravinec, že prý aby měl nějakou vzpomínku na Milku. Vždyť to také byl jeho první krok na rakouské startovačce. Vytáhli jsme židličky, pivko, kávičku a začali hodovat. Postupně přijelo několik místních lítačů. Když zastavila vedle nás nová A4, vystoupil sympatický mladík a hned začal německy vykládat cosi o siestě. Ovšem taky hned pochopil, že s němčinou u nás neuspěje. Víte, my jsme jazykově odolní hoši a obzvláště k němčině. Nakonec jsme si angličtinou přeci jen nějaké informace vyměnili. Dopili jsme a vyšli na start. Tam jsme ještě s těmi Rakušáky pohovořili a čekali, jestli se přeci jen neukáže sluníčko nebo aspoň nezesílí vítr. Nakonec jsme si to rozbalili. Koubek to odpálil první. Karel mezi tím objevil vypadlou majlonku z C popruhu, tak jsme chvíli ztratili čas opravou a dál čekali na lepší podmínky. Z vysílačky se ozýval Koubek, že je dole a kdy konečně poletíme a tak se drobná lež o pokračující opravě hodila. Nakonec se aspoň trochu slabě rozfoukalo a tu a tam i slunko vykouklo. Nejdřív udělal zkušebního chrousta Karlos a on se skutečně držel aspoň v úrovni kopce. Sympaťák Rakušák se smál, že nikdo jinej nelítá a cizáček se vozí v podmínkách o ničem a tak jsme do toho nastoupili taky. Nakonec z toho byla aspoň místní půlhodinka, kdy se tu a tam člověk dostal i na chvilku nad kopec. Potom už to zdechlo úplně. Přistávačka v údolí řeky Enns byla prostorná a čerstvě posečená. Nevím jak to ten Rakušan dokázal, ale měl najednou auto dole a tak mě i s jeho kamarádem odvezl nahoru pro naše vozy. Cestou jsem zjistil, že má za letošek nalítáno ke dvěma stovkám hodin a tak jsem mohl jen tiše závidět. Nahoře jsme se rozloučili a jel jsem naložit kluky. Odpálili jsme to do Karavanek přes Klagenfurt, kde jsem měl případně taky vyhlídnutý místo k lítání. Ten průjezd Alpami mě vždycky dostane. Řezali jsme to podle řeky a výhled na hory okolo je prostě vždycky uchvacující. Do Klagenfurtu jsme dorazili za tmy a čerstvě po deštích, tak jsme pálili hned do Slovenije přes Poljubelj. První cedule za přechodem upozorňující na kemp, nám udala směr. Našli jsme ho hned, nikde nikdo. Sprchy, záchod, teplá voda co víc si přát? No přeci počasí! Od Reginy jsem dostal zprávu, že má stříbro, tak jsme to hned oslavili. Otevřeli jsme si pivka, s Karlosem jsme si připravili v autě spaní a chudáka Koubka vyhodili pod střechu altánu. Popíjeli jsme a zima to vám povím, ta byla. Přesto Koubek statečně likvidoval svou zásobu. To asi proto, že jsem mu vyhrožoval, že se domů žádný pivo nepoveze i kdyby je měl ponechat na místě. Takhle bude zítra zlatá medaile.
Ranní slunce, brzy se tvořící oblačnost pod úrovní vrcholů a všudypřítomné kaluže po včerejších průtržích nám opět moc nadějí nedávaly. Předpověď kapku mimo. Karel si pochvaloval spaní v mondíčku a přestože vyhrožoval chrápáním, jsem se vyspal taky dobře. Když jsme se prohřáli, zabalili jsme a jeli hledat přistávačku pod Gozdem. Oblačnost v půli kopců rostla a ne a ne se zvednout. Podle mapky jsme to našli brzo a zrovna tam bylo několik slovinských žáků s instruktorem a tak jsme opět jeli za nimi. Startovačka byla skutečně velmi milým překvapením. Moc hezky upravená, anglický trávníček, žádná větev, žádný šutr. Škoda jen, že základny byly v úrovni startu. Kurzíci hned rozbalili a odlítli. Chvíli se i povozili, ale žádná sláva. Nějakou dobu jsme sečkali jestli se to nezvedne, ale po čase mě čekání už nebavilo a rozhodnul jsem se to chroustnout. Chvilku jsem si poletoval, tu a tam jsem našel slabší stoupáček, ale poměrně brzo jsem začal opadat. Otočil jsem na přistávačku a jen taktak jsem to dolítnul. Kluci si tentokrát chvíli počkali a udělali dobře. Povozili se asi hodinku a potom šli taky na přistávačku. Já se mezi tím dostal pro auto. Když jsme se večer vrátili do kempu, už byly zamčené jak záchody, tak sprchy. No nic, hlavně že je aspoň teplá voda. Večer Koubek opět likvidoval svou zásobu. Navíc jsem dostal zprávu od mojí veteránky, že je doma zlatá medaile a tak jsme to opět zapili. Po včerejší chladné noci se Koubek rozhodnul si postavit stan, který Karel zakoupil za 123,50 kč v Tesku a tak nám Koubek nezmrznul, jen trochu zkrabatěl. Píseň "Mám malý stan a nohy tak dlouhé" nabrala významu doslovného. Pravda, po úhlopříčce se vešel. Než jsme šli spát, pomodlili jsme se za počasí.
Ráno bylo nebe jako nastříkaný na modro. Sluníčko hřálo a v 10 hodin se už dělaly první mraky. Naštěstí ne v půli kopců, ale těsně pod vrcholky. Nejen předpověď, ale i motlitba vyšla. Všechno jsme hezky vysušili, posnídali, dali kávičku, zabalili a hurá na Gozd. Když odstartujete a dostanete se nad start, je hned za vámi přibližně o 500 metrů vyšší Kriška Gora. Vede na ní nákladní lanovka, kterou máte možnost si nechat vyvézt padáky a potom si to vyšlápnout. Když to ale chodí, je lepší si tam vyletět. Byli jsme na startu už po 11. hodině. Vrcholky byly zahaleny oblačností a my trpělivě čekali na dobrý podmínky. Po poledni jsem už čekat nevydržel a rozhodnul se, že to zkusím a když upadnu, Karel pro mě zajede dolu. Hned po startu jsem začal trochu stoupat. Po chvilce jsem nalítnul první větší stoupání, začal ustřeďovat a šel nad start. Chodilo to už v pěkných intervalech. Vzpomněl jsem si GPS a zapnul ji. Pokoušel jsem se vydat na východ směrem ke Krvavci, ale když jsem nic nepotkal a jen ztrácel výšku, začal jsem se rychle vracet. Mezitím kluci odstartovali taky a z počátku jsem na ně koukal shora. Několikrát se mi podařilo dotočit základnu, kde jsem vyčkával, co se bude dít. Karel dole bojoval delší dobu v úrovni startu. Koubek se vydal před kopec a dobře se tam začal zvedat. Díval jsem se na jejich snažení jako na nějaký zápas. Karel se konečně začal konečně hrabat nad kopec. Zkusil jsem to do předu a protože nic netrvá věčně, za chvíli jsem se octnul pod hranou já. Potkal jsem se pod startem s Koubkem a nadával sám sobě, že jsem se nevydal hned na přelet. Pozoroval jsem Karlose jak dobral základnu a vyrazil na přeskok přes údolí na západ po větru. Potom jsme s Koubkem točili společně stoupák dost na těsno. Sílil a já šel do jádra. Podařilo se mi opět vyškrábat do základny a všimnul jsem si, že se báze o něco zvedla. Pozoroval jsem Karla jak bojuje na druhý straně údolí s dalšími padáky. Šlápnul jsem do speedu a valil po větru přes údolí směrem na Brezje. Doletěl jsem tam a během chvilky jsem si našel stoupák. Byl sice užší, ale za to silnější. Když jsem ho ustředil, prožíval jsem si svou euforii z tak krásného výtahu. Dobral jsem základnu a litoval, že je vrchol hory v mraku, takže jsem musel pokračovat na závětrné straně hrany. Zase jsem si vyšlápnul speed a hrnul to kolem hřebene. Foukalo přes kopec a tak o turbulentní místa nebyla nouze. Povolil jsem na speedu o jednu hrazdu a jel nad Karlem. Když mě Karel zmerčil, vydal se za mnou a tak jsme dobírali před dalším přeskokem u Begunje výšku spolu. Na přeskok jsme vyrazili společně a pokračovali za Begunjem dál podle hřebene. Tam jsme proletěli místem, kde jsme se sice dost pohoupali, ale taky zase 
přizvedli. Po dlouhý době jsem zase letěl na dosah s dravcem. Nádhera! Kroužili jsme společně a vzájemně se ve stoupání pozorovali. Během chvilky se ukázal další a za nějakou dobu ještě dva. Nikdy předtím jsem kolem sebe tolik dravců najednou a tak blízko neměl. Potom stoupák po dvojicích opouštěli a dali mi tím najevo kdo lítat umí a kdo ne. Toho dne už jsem lepší okamžik ve vzduchu neměl. Na konci nižšího hřebene jsme se začali domlouvat co dál. Jestli někam pokračovat nebo se pokusit o návrat. Návrat se ukázal velkou chybou. Proti větru jsme toho moc nezvládli. Údolí u Begunje jsme ještě skočili, ale potom už jsme jen ztráceli výšku. Dali jsme se před kopec, abychom byli blíž k hlavní silnici. Ve 150 metrech jsem ještě potkal a ustředil stoupák. Točil jsem a pozoroval Karla jak přistává. Přibral jsem asi 300 metrů, a najednou jsem ze stoupáčku vypadnul. Už jsem ho nedokázal najít. Zkusil jsem ještě jít proti vetru, doufaje že potkám něco dalšího, ale nakonec jsem otočil a vrátil se ke Karlovi. Mezitím se ozval ve vysílačce Koubek, jestli má přistát u auta a svézt ho dolu. "Jasně, jen mi ho nerozbij" a snáším se ke Kájovi. Přistál jsem hezky u něj a hned jsem mu pogratuloval. Věděl jsem, že má za sebou nejdelší přelet a jeho šťastný výraz mě v tom utvrdil. Udělali jsme si společnou fotku, zabalili éra a šli na stopa. Jo Slovinsko, nejlepší stop. Za deset minut jsme se vezli ve starý audině. Mladíček za volantem se dal do hovoru a my za chvíli věděli, že jede navštívit rodiče, že je mu osmnáct a lítá na větroni. Udělal si zajížďku a hodil nás přímo na přistávačku. Cestou nám ještě ukázal, kde je v Tržiči internet. Koubek už byl dole s autem. Mladík zhasnul motor, otevřel nám kufr a už nenastartoval. Za dobrotu na... Znáte to. Hned nám ale řekl, že to ví, jen musí vystydnout motor. Dal jsem mu piva z Koubkových zásob a uvařili jsme mu kávičku, u které Koubek podal upřímný popis situace "já když vás viděl jak odcházíte a jste na druhé straně... Mě se chtělo bulet." Ale zase byl spokojený, protože polítal dost místně, hezky si pohrával s padákem a nějakou spirálku si taky houknul. Když se podařilo mladíkovi odjet, vyrazili jsme se podívat na net na počasí a rovnou jsme zanechali vzkaz ostatním z klubu "Mise splněna". Už 2 dny mě hodně naháněl přes mobil kamarád Špacír. Nakonec jsem mu hovor zvednul. Ptá se "chceš jet do Turecka? Odjezd v pátek v noci." Odpovím mu, že jsem ve Slovinsku a nedokážu se teď rozhodnout. "Zavolej mi ve středu, to už budu doma" povídám a sjíždíme net. Počasí v Rakousku mělo být slabší a tak bylo rozhodnuto. Zůstaneme na místě a hezky ten dnešní den zapijeme. Zítra polítáme a potom povalíme domů. Zapili jsme to opravdu hezky, škoda jen, že RUM došel. Mimochodem, když jsme dorazili do kempu, už netekla ani teplá voda. Na druhou starnu nikdo po nás ani nechtěl peníze a to se počítá. "Ty to je dobře, že ta Regina plave, jinak bychom tu dneska nebyli", musel jsem s Karlem souhlasit. Zima byla veliká. Koubek se tak rozvyprávěl, že jsem se pořád tlemil. Jeho mimika, když se rozjede... Kameru, příště to chce vzít kameru. Karel tentokrát výhružky splnil a jsem rád, že chrápáním nebudil jen mě, ale i sebe.
Bohužel druhý den moc počasí nepřálo ani tady. Základny opět nízko a zvětšující se oblačnost, žádný naděje nedávali. Udělal jsem chrousta a odstartoval už okolo půl dvanáctý. Nad start jsem se praktiky nedostal. Lítal jsem necelou hodinku a dvakrát se vyzvedal ze zdola, ale kousek nad startem to končilo a podmínky spíše slábly. Kluci pro mě zajeli na přistávačku a jelo se ještě na jeden pokus. Stáli jsme na startu, sílící oblačnost, údolí ve stínu a slábnoucí intervaly nedávaly důvod ke spěchu. Najednou se tam objevili kluci z Kozákova, od kterých jsme dozvěděli, že na Lijaku je bora. Jak jsem byl rád, že jsme ho tentokrát vynechali. Nakonec do toho kluci šli a já svezl auto. Když přistáli, udělali jsme si kávičku a čekali. Mezi tím taky přistáli Kozákovští. Petr, s kterým jsem pod Kozákovem už taky poseděl, si to naštrádoval k nám a houknul "tak kterej z vás je Koubek". Chudák Viktor měl zmatek v hlavě a bál se, že něco provedl. "Já, proč?" ptá se opatrně. "Protože já se jmenuju Petr Koubek, tak chci vidět jmenovce." Viktor si oddechnul, však on taky Petr Koubek není žádné tintítko, a vysvětlil, že to má jako přezdívku. "Aha" a Kozákov vyrazil do hospůdky. Nebe se na půl hodiny otevřelo a potom zase byla deka. Zabalili jsme a razili domů. "No nic, aspoň se už vyspíme v postýlkách" povídám a v hlavě mi pochoduje Turecko. 
Dorazili jsme po půlnoci. Přivítal mě náš zvěřinec a mojí medajlistce jsem oznámil, že jsem doma a zdráv. Odpočal jsem si po cestě ve vaně a šel si lehnout. Vyprávím jak bylo. Pak se tak lehce zeptám "Zlatíčko, co bys řekla tomu, že bych v pátek odjel zase pryč?""Zase na víkend do Slovinska?" zní otázka."Nene, na týden do Turecka" povídám a čekám. Ticho, ještě ticho, taky ještě ticho. "Spíš nebo se mnou nemluvíš" zažertuju. "Stejně si uděláš co chceš" odpoví a usne. Pořád nevím jestli mám jet. Ještě než usnu, si říkám jak je dobře, ze moje veteránka plave. Jinak bych ten fajn výlet prostě neměl. Druhý den mi Regina zavolá a ptá se zda to Turecko za to stojí. "Slyšel jsem že jo", ale nevím to jistě. "Tak jeď " říká. Teď jsem rád, že mě tam poslala. To víte, nechtělo se mi, ale skutečně to za to stálo.
© Venca K.