KT 2007       odkaz na fotogalerii         odkaz na oficiální fotogalerii      

 Že nevíte co je KT? No přeci zkratka Kamil Trefil. Jo ták, vy ani nevíte co je Kamil Trefil. Hmm, tak to musíte dohonit, protože to ví ledajaký páťák. Jedná se o legendární závod, pořádaný sportovním klubem SK Bublava (www.sk-bublava.com). Věhlas tohoto závodu již dávno překročil nejen hranice obce či okresu, ale i kraje a kdo ví kde ještě. Rok od roku se zvedá zájem účastníků a protože již loni byla zkušebně vyhlášena kategorie týmů, musel jsem se toho chytit i s naším mladým klubem. Zpočátku to vypadalo, že sestavit tým na tento akční "mikrotriatloň" pouze z členů klubu nebude problém, ale ouha. Zaplavat si? Žádný problém, ale při představě, že někde pojedou chlapci na kole a ještě potom poběží, se postupně přestali hlásit a na čelo si ťukali jen za mými zády. Jako poslední zbabělec se odhlásil táta (Ríša), kterého ovšem skvěle zastoupil jeho bratr Kája. Nejenže se výborně umístil, ale zanechal rovněž hluboký dojem u ředitelky závodu a to by se mohlo v příštím ročníku projevit. Minimálně v to můžeme rok doufat. Problém nastal, když jsem se dozvěděl, že do soutěže týmů musí být osm lidí a z toho jedna žena. Z klubu zůstali přihlášení kromě mě Karlos s Radkem. Káju už téměř za člena považuji, ale pořád to bylo málo co do počtu a kozy mu nerostou. Naštěstí má člověk přátele a tak Tomáš s Fandou za náš tým startovali, aniž bychom jim platili za přestupy. A rádi! A co víc, Tomáš má Petru, která pojede taky a Petře rostou. A jaký! Její bratr nám navíc doplnil osmičku a tak konečně bylo vše domluveno a přihlášeno téměř dva měsíce předem. Ještě jsem doufal, že náš Paramania tým bude mít po cestě nebo v cíli funclub, který zajistí náš skvělý Jaromír. Jenže dal přednost stavbě domu. Jako by byl nějakej dům důležitější, než klub na bedně. Když jsem týden před akcí sledoval předpovědi, začal jsem se ujišťovat, že to nikdo neodpíská. "Ty Radku, doufám, že jedeš za každýho počasí?" Ze sluchátka "když pojede Karel, jedu". Tři dny před akcí jsem navštívil Petru v práci se stejnou otázkou. Dělá v pěkný hospůdce a pivo má moc dobrý. Když mi ho podává, říká "Vašíku, já asi nepojedu, musím večer do práce". Pívo mi málem vypadlo z ruky. "No to musíš! Kde teď narychlo seženu jinou ženskou do týmu. Bez tebe... to jsme v háji a Tomáš doufám jede?" "No když je to takhle, tak to jedu, to je jasný. Tomík taky." V duchu jsem si oddechnul a vypil ještě jednu zdravotní Plzeň. Načež mi volá večer Karlos, že neví jestli pojede, protože má objednaného zedníka. Ač nemáme videotelefon, bezpochyby viděl, jak se o mě pokouší infarkt. "Nejdeš ty, nejede Radek!" Po chvilce mlčení (roztáčení mozkových závitů) "nějak to zkusím".  Tak snad...   

         Sobota 21.7.2007. Start prestižního závodu je opět ve 14:03. Naše mužstvo, promiň Petro, naše družstvo má sraz na startu okolo půl druhý. Ráno mi zavolal Fanda, že se pro mě staví na kole u mojí chalupy a ze Stříbrný na Přebuz pojedeme spolu na kolech. Sice je to hezky do kopce, ale aspoň se trochu rozjedou nohy. Předjíždělo nás mnoho budoucích soupeřů. Ne nebojte, jeli v autech, při závodech jsem je předjížděl já. Měli náskok, protože plavání není moje disciplína a díky bohu na přebuzkém rybníku není vodní záchrana. Oni by mě určitě chtěli vylovit, neboť při plavání působím dojmem topícího se človíčka. S Fandou jsme dorazili včas a klubová část týmu již sestavovala kola. Kolega Smatana starší z konkurenčního týmu Beranovců mi podává Spišskou borovičku se slovy, že tento doping je povolený. Pravda, chutná líp než můj speed8. Ten už si nekoupím. Později jsem zjistil, že borovička klouže hlavně do soupeřů. Inu, asi to není špatná taktika. Po půl doráží Petry bráška, benjamínek týmu, šestnáctiletý Honzík a tím jsme kompletní. Všichni se vzájemně představí, povzbudí a jdou do fronty na prezentaci. Karlos zapůjčil svojí Marcelku pořadatelům a zároveň se stala naším technickým zázemím, takže u ní skončily batohy a hlavně konzumačky. Naštěstí byla v cíli brzo, takže jsme nestrádali.      

      Odpísknutý start a voda v rybníce vaří. Ne mým přičiněním. A byť je jen 100m plavání, je to pro mě věčnost. Nechávám se ve vodě okopávat a předjíždět. Když se konečně vyhrabu z rybníka, spousta kol je už na cestě. Rychle se oblékám, ostatní z týmu nevidím krom Karlose, který mi blokuje výjezd na kole. Stíhačka pro mě začíná. Za chvíli dojíždím Radka a jen houknu "dobrý Ráďo, fakt dobrý". Radek nikdy neztrácí úsměv... Po minutce předjíždím Káju a tak mu musím taky dát pochvalu. Potom už jenom vidím skupinky vlčáků vpředu a zatemním si na krev. Kolo má jen asi 15km a tak je to takový sprint. Postupně předjíždím další cyklisty a na kontrole se dovídám, že jsem už v desítce. Na závěrečném sjezdu po loukách na Bublavě odbrzdím a ještě trochu získávám. Při závěrečném stoupání už začínám myslet na běh a je mi jasný, že co jsem doposud nevydělal, už asi nezískám. Vybíhám asi sedmý, ale po chvíli to začíná. Scénář je stejný. Slyším dupání, zpočátku se i snažím přidat, ale za chvíli to někdo kolem mě prosmaží. Po třetí už se ani nesnažím přidat do kroku. Ale ale, vždyť je to Kája. Trochu zpomalí, ale když jsem zařval "běž, si naše naděje" přidal plyn a už jsem ho moc neviděl. Jak jsem byl potom rád, že skutečně trénoval a máme zástupce v první desítce. Už jsem měl před sebou jen závěrečný stoupání a protože je závod taky recesistický, domluvil jsem se s kamarádem z Kraslic, že bude na mě čekat před cílem s ploutvemi, brýlemi a šnorchlem. Hezky to na sebe nahážu a abych se nezdržoval nazouváním, namatlá mi ploutve mýdlem nebo jarem. Stalo se a učinil jsem veliký objev. Když ploutve kloužou, nedá se v nich chodit do kopce. Rychle jsem je ještě vyzul a nasadil je až těsně před cílem. Pořád to bylo do kopce a tak jsem to vyšlápnul stromečkem jako na lyžích. Snad se mi skutečně podařilo pobavit. I lidé z časomíry valili bulvy jak žabák, kterého jsem třímal v ruce a mával jím, když zjistily, že skutečně taky závodím. Opustil jsem prostor cíle, pogratuloval Kájovi a čekal na mezi u píva na ostatní z týmu. Za chvíli se objevil Ráďa a tak jsme fandili a hulákali a donutili ho ještě vyběhnout poslední metry. Karlos s Fandou taky udělali ta nadupaná desetiletá decka a mladší a tak jsme se radovali všichni společně a čekali na Toma s Petrou. Doběhli jako správný pár ruku v ruce. Pravda, děcka nepředběhli, ale kdo ví, kdo koho udělal... Vzhledem k času si podle mě střihli disciplínu navíc, ale hlavně se do cíle dostavili v limitu a tak byl tým ve hře. Bohužel, ten funclub chyběl. Ale snad Míra do příštího ročníku dostaví haciendu a zhostí se tohoto důležitého úkolu. 

            Potom už začala zábava, jaká má v cíli být. Smatanova borovička, pivo na konzumačku, polévka pro závodníky. Dostavila se mi manželka, která byla v pořadatelském týmu a začali počítat výsledky. Asi jsem málo uplácel, a tak jsem se dočkal ceny za nejrychlejší přihlášku, ale jako tým se budeme muset ještě polepšit. Pívo teče dál proudem a někteří závodníci začínají vrávorat ještě před vyhlášením a nemyslím, že je to vždy vyčerpáním ze závodu. Konečně dochází na stupně vítězů. V kategoriích děti, muži, zasloužilci a samozřejmě také ženy se vyhlašují první místa. Potom dochází na zvláštní ceny. Například Ďábla triatlonu vyhrává můj kamarád Žabo, který dokázal na kole zabloudit a střihnout si nějaký ten kilák navíc. Bezpochyby si říkal, jak mu to odsejpá, než zjistil omyl a vracel se do pořádného kopce. Plavcem roku se stala jakási Monika Hrádková, která si údajně při plavání vlezla někomu z mužů na záda. Říká se, že se jen vezla, aniž by ho znásilnila. Zvláštních cen bylo mnoho a určitě to k takovému závodu patří. Je určen nejen těm, kteří se chtějí zapotit na krev, ale především těm, kteří se chtějí dobře pobavit. Nezbývá mi než poděkovat členům týmu a doufat, že se za rok zase hezky sejdeme. Z klubu patří dík Karlovi Soukupovi za to, že nečekal na zedníka a jel, Radkovi Sochorovi, že jel tak hezky s úsměvem. Kájovi Gláserovi za to, že vzal čest rodiny do svých rukou a nahradil svého bratra tak úspěšně, že se jako jediný z nás probojoval do první desítky. Bratrancům Tomášovi a Františku Velátovým, sourozencům Petře Eder a Honzíku Kurákovi že statečně doplnili a reprezentovali Paramania tým. V neposlední řadě děkuji Karlosově Marcele, zatím ještě Kósové, za technické zázemí a pomoc při organizaci závodu. Což mi připomíná, že musím organizátorům Andy Krýzlové, Petrovi Horvátů, mojí Regině a všem ostatním popřát mnoho úspěchů do dalšího ročníku. Nevím jak vy, ale my, kteří už víme oč jde, se na něj budeme celý rok těšit. Víte, on ten cíl v penzionu Matylda skutečně stojí za to. © Venca.K