|
Už delší dobu jsme si nezajeli polítat a několik letových dní v květnu jsme doslova propásli. Pravda, vždycky jsme si s Karlem k večeru zavolali, jaké že to bylo skvělé počasí. "A ty kumuly, ty byly, co?" jsme se vzájemně utvrzovali. "Jak to půjde, tak vyrazíme" a konečně to vypadalo, že se sejdeme ve větším počtu v sobotu 19. května. Ríša s Fandou z toho udělali rodinný výlet, Karel asi dělal zase skříně u Marcelky, a jelo se na Perštejn. Později dorazil na místo ještě Kigi s Trumpetkou. Žádný velký lítání z toho nebylo, ač to opět vypadalo slibně. A tak si Kigi aspoň vyzkoušel přistání v blízkosti elektriky, já Intermezzo na Třebouňáku
Tři dny po Fichtlbergu se opět udělalo nebe jako malovaný a směr větru na Třebouňák. Nabuzen předchozím lítáním, jsem nevydržel se na to dívat z okna kanceláře. Rozeslal jsem esemesky a čekal, co to udělá s ostatními. Tipoval jsem, že se první ozve Karel nebo Ráďa a nemýlil jsem se. Ráďa je v klubu velmistrem co se týká rychlosti SMS a tak nezklamal, "No konečně, jasně že jedu" četl jsem s radostí a Karel se ozval hned jako druhý. Sice žádný skříně nedělal, ale v práci se mu to nakupilo tak, že nemohl odjet polítat. Ne bez závisti nám popřál pěkný polítáníčko. Poslední se ozval Fanda, že když je tak krásně pokumulováno, určitě přijede za námi. Cestou z práce jsem naložil v Chodově Radka, zajeli jsme ke mně do Sokolova pro padák a už jsme pálili na Plzeň. Cestou jsme koukali na oblohu posázenou kumulama a viděli to tutový lítání. Fanda tam byl během dvaceti minut se stejným pocitem. Stáli jsme na startu a sledovali, pravidelné termické závany. Byly slabé a tak se Fanda rozhodnul aspoň pro sletík a já si ho dal hned po něm. Vyšlápli jsme si pěšky zpět na start a čekali, jestli termika nezesílí, když se dostavil nějaký letec z Plzně, znalý místních podmínek. Strašně se divil, že to nechodí, když je na obloze jeden kumulus vedle druhého a navíc se skutečně vyvíjely. Hodinku jsme probírali všechno možné, obdivovali oblohu a nadávali na optický klamy nahoře. Protože měl Fanouš auto dole ve vsi, tak si to ještě jednou slítnul. Potom se pokoušel o slet Ráďa na jeho bezva starém hadru a po třetím nebo čtvrtém pokusu to celý zpocený vzdal. Když jsem mu pomáhal padák balit, šlo to dost rychle. Ani jsme nemuseli vyfukovat vzduch. Opouštěl padák hned po přeložení sám a bez křivého pohledu. Myslím, že to byla poslední kapka a Radek je rozhodnut zakoupit skutečné křídlo. I když tohle je Ráďo taky dobrý, "opravdu". Mezitím si rozbalil Plzeňák krásné céčko a dal si prodloužený sletík. Nevisel tam tři minuty, ale hned tři a půl. A my? Odjeli jsme domů a odpovídali na telefonáty kamarádů, jak jsme si zalítali. "Buď rád Karle, že jsi v práci. Prostě nic." zněla jednoduchá odpověď a já vím, že se mu nechce věřit, že to zkrátka nešlo. Domluvili jsme se na druhý den a já si alespoň stihnul ještě zajezdit na kole. Má nejčastější alternativa k lítání, když je hezky. Fichtelberg podruhé
Den po neúspěšném Třebouňáku jsme vyrazili, hádejte kam? Ano na Fichtelberg. Zařídil jsem rychle pojištění na jeden den pro všechny, vyzvednul Ríšu, Koubka s jeho Terezkou, která opět byla v roli fotografa, ač bez nabitých baterií, a razili jsme do Varů na pumpu, kde jsme se sešli s Karlosem. Ve Varech se ještě přidali Valenťák s Medvědem, které vidím vždycky moc rád. Potěšilo mě, že jim můžeme ukázat nové místo. Hranice proběhla až neuvěřitelně hladce. Jen si prohlídli občanky a ani je nesrovnávali s počítačem. Jeli jsme rovnou nahoru. Foukalo podobně, jako když jsme tu byli poprvé, možná o trošku silněji. Karel se připravil jako první. Rozložil jsem si to hned za ním a čekal až poletí, když z něj vypadlo, že první neletí, a že chce zkušebního chrousta. Nahodil jsem křídlo nad hlavu udělal dva, tři kroky kolem jeho © Venca.K |
poplašil koně a chudák Trumpetka to slíznul za mě aniž se prolítnul. Když zastavil kousek ode mě, hned se do něj dala paní od koní. Kluci povečeřeli s rodinkama na Selském dvoře pod kopcem a jelo se domů. Druhý den se měl sejít už téměř celý tým včetně Karla a vyrazit na Třebouňák k Toužimi. Dopoledne jsme se scházeli dost dlouho a na poslední chvíli změnil Karel (ten den nedělal ani skříně ani nic jiného) Toužim na německý Fichtelberg. Nikdy jsme tam nebyli a měl nás tam zanavigovat jakýsi Tomáš z Jáchymova. Nikdo ho nikdy neviděl, ani Karel, a tak nám nezbylo, než se mu dát v šanc. V Jáchymově jsme nabrali neznámého Tomáše a už jsme razili přes Boží Dar, kde čekal ještě Ludva, do Německa. Jojó, "východoněmecká" hranice, ta je ale střežená. Důkladná kontrola občanek německými celníky mě nijak nepřekvapila. Na štěstí je to na vrchol Fichtelbergu z hranice jen kousek cesty, takže žádný zdržení... Když jsme dorazili pěšky z parkoviště na start, zjistili jsme, že fouká hezky na komoru. Startuje se ze sjezdovky mezi stromy a Ludva si s tím poradil jako první. Kolíbal se ze strany na stranu, než se dostal nad stromy. Potom se let zklidnil. Postupně jsme se dostávali do vzduchu všichni. Svahovka podpořená termikou dávala dobré možnosti se udržet nad kopcem a tak jsem si ten pocit 3D prostoru vychutnával plnými doušky. Postupně kluci přistávali dole na louce a šlapali nahoru pěšky. Několikrát jsem si myslel, že už taky půjdu na zem, zvláště když se mi zdálo, že už můžu kopat do šišek, ale nakonec jsem to vždycky nějak vyškrábal vzhůru. Velmi často jsem se zachraňoval nad skokanskými můstky, které mám teď prohlídnutý v detailu. Bylo to spolehlivý místo, kde se pohybovali časem asi všichni. Jen Ríšu můstek skutečně potrápil. Kluci dorazili nahoru, nic se nedělo, já vysílačku zrovna neměl a tak jsem nalít nad ně. Nevěděl jsem jestli už nechtějí jet domů a tak jsem začal hulákat. "Jestli mě slyšíte, tak zamávejte", efekt byl dokonalý. Zhruba pět postaviček si stouplo a začalo současně mávat rukou nad hlavou ze starny na stranu. Jsem už trochu pamětník a hned jsem si vzpomněl na spartakiádu. Bylo to supr a tak jsem okamžitě pokračoval ve vzdušném výslechu. "Jestli jdete ještě lítat, tak zamávejte!" zase spartakiáda. Budu jim tam muset natlouct značky, napadlo mě. Synchronizace je dokonalá, ale rozestupy srovnaný nejsou. Postupně odstartovali. Pozoroval jsem jejich snažení dostat se nad kopec a některým se to dařilo dost dobře. Ríša byl nad kopcem rychle a překvapilo mě, že ho po chvilce vidím, jak se zachraňuje dole u můstku. Říkám si, že je dost blízko, když mu klapla půlka křídla a pověsil to na stromy. Čekal jsem, co se bude dít. Začal pilně sundávat křídlo a já věděl, že se mu nic nestalo. Mohl jsem být v klidu, poletovat a pozorovat snažení ostatních. Když už nebyl v luftu nikdo, myslel jsem, že se jede domů a rozhodnul se taky přistát. Dostat se dolu nebylo zrovna jednoduché a přistávačka z kopce mi vůbec neseděla. Chvilku jsem machroval nad zemí a potom se mi to vymstilo. Nikde fléra nebo pytel, tak jsem houknul na Kigiho odkud fouká a držel se jeho rady. Přistání po větru, ač slabém, jsem neuběhl a hezky se vyválel za pozornosti mnoha německých turistů. Jen počkej, Kigi! Fanda se taky tlemil a jediný na co jsem se zmohl, byla věta "když vás lítat nebaví, tak mě taky ne". Než jsem zabalil padák, vyjeli někteří lanovkou. Čekal jsem s Karlem a Tomem von Jachymov na odvoz a dozvěděl se, že se jde ještě lítat. Vyzvednul náš Tomášův kamarád, který si přijel taky zalítat, ale vítr zesílil a jeho poník by to asi rychlostí nedal. Tak jsme nasedli do aut a rozjeli se na českou stranu, kde už na nás v hospodě za Jáchymovem čekali ti, co vyjeli lanovkou. Zatočili jsme k přechodu a málem mě oplachovali. Fronta aut před námi, stáli jsme tam třičtvrtě hodiny a "východoněmecký" celník se rozhodnul pracovat velmi důkladně. Já si vzpomněl na výlety z dětství.Na tomhle přechodu to bylo vždycky dobrodružství. Kluci mi zakázali mluvit o 
Schengenu. Ale opravdu, už ať jsme v něm. Tahle zbytečná buzerace skončí a když pojedu pětkrát za den přes hranici, tak jí profrčím, aniž bych pětkrát ukazoval OP nebo pas, což je specialitkou východoněmecké části přechodů z Kraslic a Božího Daru. No, nějak je do konce roku přetrpím a potom budeme součástí Schengenu. Kluky i s rodinkami jsme našli u jídla. Cestující si dali po pivku, já řidič nic, a probíhal obvyklý hovor o lítání. Když si vezmu, že se mi na nějaký Fichtelberg ani nechtělo, tak skoro dvě hodiny ve vzduchu byly fajn a jsem rád, že mě Karel přesvědčil, a že se nejelo do Toužimi.
padáku a vznesl se. Docela to s semnou házelo, než jsem se dostal z obklíčení stromů u sjezdovky. Chvíli to vypadalo, že poletím rovnou dolů, ale za chvíli první stoupáček a už jsem byl nad kopcem, pozorujíc snažení ostatních na startu. Když se Karlos dostával nad stromy a pozoroval jsem jeho skvělé snažení, věděl jsem, že se už udrží. Valenťákovi se zastínil celý kopec i s údolím a měl z toho bohužel jen slet. Ale zase dlouho nelítal, tak si myslím, že mu aspoň to stačilo. Medvěd se tentokrát potrápil a hodil padák do stromků vedle startovačky. Znovu to už ani nezkoušel. Dorazil i Fanda a taky to švíknul do stromků. Kdepak Fanda, on je hodně letu chtivý a hned jak to vymotal, odstartoval a v mžiku byl taky nad kopcem.Při letu poblíž parkoviště mě překvapilo, že slyším hulákat češtinou. Hlas se mi zdál povědomý. Najednou jsem poznal, že je to Ráďa, který se přijel na nás podívat na mašině. Vzal moje auto a zajel dolů pro kluky, kteří mezi tím přistáli. Dali si to ještě jednou. Já si zatím polítal a potom jsme s Fandou přistáli dole u lanovek. Hodili jsme křídla do květáku na rameno a šli k dolní stanici sedačkový lanovky zabalit křídla na posekanou trávu. Sotva jsme tam došli, přiřítili se dva koně se sedlákem na voze. Strašně křičel a určitě volil neslušná slova. "Nicht verstehen" ani české "nerozumím" mu nestačilo, prásknul do koní a nasupeně odjížděl, přičemž neustále bez pochyby sprostě řval. Zabalili jsme a šli na sedačku. Myslel jsem, že jsme mu poplašili koně, ale u pokladny jsme se dozvěděli, že louka, kde jsme přistáli, je jeho. Zřejmě vadilo, že jsme šli na neposekané, ale je to oficiální přistávačka a když tam sednu, neumím se odlevitovat bez došlápnuti a prostě musím jít pěkně po svých. Jsem moc rád, že neumím německy a skutečně hrubým slovům a sedláckému chování jsme s Fandou díky tomu odolali dobře. A paní v pokladně byla ochotná se s námi bavit anglicky, a taky tam měla pokyny pro lítání v češtině. Ujistili jsme se, že jsme přistáli na správném místě a zjistili z mapky, že je ještě jedna přistávačka za lanovkou. Vyjeli jsme na horu za 2,5 EUR a šli na start. Valenťák s Medvědem to mají domů o něco dál, tak už byli pryč a my jsme se domluvili, že na to taky dlabem. Ani mi to nevadilo, protože jsem měl další hodinku nalítanou. Nasedli jsme do auta a razili na hranici. Sice žádná fronta a šlo to i docela rychle, ale stejně mě soudruzi z "východního" dorazili. "Obšanský průkaz, šidycký průkaz, technyšký průkaz" slyšel jsem z okénka. Připravený občanky jsem mu podal hned a v mrákotách se jal hledat řidičák a techničák. Když jsem v batůžku našel peněženku, podal jsem požadovaný šidycký a technyšký průkaz. Prohlédnul rub, prohlédnul líc, podal zpět a laskavě nás pustil. Bafnul jsem doklady, dal za jedna a rychle opouštěl bývalou DDR. Do teď nevím, proč to chtěl vidět. Že by jen z nudy? Gold Schengen!