Velikonoční Slovinsko 17.4.2007 (odkaz na fotogalerii od Venci) (odkaz na fotogalerii od Karla) Napsal: Venca

Odjezd, trochu chaosu

Po dlouhém čekání jsme konečně opět vyrazili do tolik oblíbeného Slovinska. Velikonoční víkend je již tradičním termínem pro nejednoho lítače. Každý měl nějaký ten svůj cíl. Od placatění se u kopce po přeletík nebo vykrouhnutí první spirály. Protože se mezi námi našli jedinci, kteří se zalekli možného velikého počtu "strojů" nad kopcem, chtěli vyjet už ve středu. Nebudu jmenovat, abyste si nemysleli, že se třeba bojí lítat mezi ostatními. Předpověď na středu byla dobrá, tak jsem se ničemu nebránil. Den před odjezdem se ozval kamarád Martin, přezdívaný Valenťák, že by jel taky, kdyby bylo místo v autě. Slíbit místo nebylo tak těžký, jako dostat věci pro čtyři lítače do auta. Nakonec nás zachránil další kamarád Michal alias Medvěd, který výlet do Slovinska pojal jako rodinný. V autě mu zbylo místo na Martinův padák. Ještě zredukovat Martinovi jídlo a věci na minimum, stan jsem mu vyřadil z přepravy, protože nám stačí můj dohromady, mezi Ráďu a Soptíka jsem "posadil" nejmenší padák a bylo to. Zaklapli jsme i dveře od kufru, a kluci vzadu měli tolik místa, že mohli i dýchat. A zhluboka. Přes hranici ČR u Chebu jsme jeli o půlnoci. To kouzlo otázek a odpovědí, razítek do pasů a rozebírání aut již dávno vzalo za své a po nudném mávnutí ruky vyrážíme pod Kobalu, kde máme sraz s Medvědem. Navíc tam čekají a možná již spinkají Ríša, Fanda a Jerry. Jejda! Asi jsem právě prásknul, kdo že se to bál velkého provozu nad kopcem, ale když jim to neřeknete, tak já taky ne.

Den první, někdo lítá, někdo se rentgenuje

Po přejezdu hranice mezi Itálií a Slovinskem v horském sedle Predel (hádejte jak tomu říkáme mezi sebou) již začíná svítat a štíty Alp se začínají odhalovat v plné kráse. Je jasno a zbytky sněhu nelze přehlédnout ani v sedle natož na vrcholcích. Soptík, který je zřejmě v Alpách poprvé, je doslova fascinován a nemůže se pohledem na hory nabažit stejně jako já, který tudy projíždím několikrát do roka. Ty hory… Sjíždíme do údolí a cestou zastavuju u hradu Kluže Soptíkovi s Ráďou, ať se pokochají pohledem do soutěsky s říčkou. Nezklamal jsem se, moc se jim to líbilo. Sjíždíme dál do údolí a moje dušička je šťastná, jako vždy mezi horami. Na místo setkání jsme dorazili ráno a skutečně jsme našli několik mumií na zemi. Připadalo nám, jakože spí, ale dost možná kluci taky jenom prostě zmrzli. Ale ne, hýbou se! Prej je v noci zahřála policejní kontrola. Byli to hodní policisté a nechali kluky dospat. Sluníčko již svítilo, kávička se popíjela, probírala se cesta, téměř to nemělo chybu až na drobný detail, že na ranní hodinu foukalo dost silně. Takže opět došlo na vyčkávací taktiku. Uklidní se vítr nebo ne? Varianta dvě byla jasná. Neuklidní-li se větřík dopoledne, přejedeme na Lijak. Přemístili jsme se od řeky na přistávací plochu, kde jsme pokračovali v již započatých činnostech, tedy vyčkávání, svačení, žvatlání a koukání na kopec. Před polednem vítr nezeslábnul a tak jsme se nakonec po poradě přemístili do kempu Lijak. Tam už byl zahnízděný kamarád Jarda, přezdívaný Palcát, větroňář z toužimského letiště, kde lítá větroně taky můj spolucestující Martin. Jen jsme se pozdravili a už jsme stavěli stan kousek od palcátího karavanu hezky do stínu za stromy. Ve srovnání s jeho domečkem na kolech vypadaly naše stany jak psí boudy. Ríša s ostatními si rozbalili hned u přistávací plochy. To asi aby mohli přistávat rovnou na matrace. Foukalo pořád stejně, ale aspoň jsme se zabydleli a otevřeli pivko. Po nějaký době jsme pozorovali jednoho hrdinu, který se nedal větrem odradit a odstartoval. Ukázal nám, jak to s ním pěkně mává, jak se dá na padáku couvat a vůbec to bylo takový zpestření. Už pomalu padaly sázky, jestli aspoň doletí na přistávací plochu pod kopcem, když už nedoletí do kempu. Na plochu mu to dalo taktak a jistě byl rád. Ale jedno se mu upřít nedá, povedlo se mu vyprovokovat několik natěšených jedinců, aby aspoň na zemi trénovali starty ve větru. Musím říct, že jsem byl na našeho Soptíka pyšný, protože byl k neutahání. Fanda taky. Často je ani nestihli nahodit a už za nima pádili a občas byli spíše vlečeni. Na druhou stranu je taky nahodili a hezky si je drželi nad hlavou. Za chvíli strhli svým snažením k soubojům s větrem a padákem další jedince. S Martinem jsme to snažení pozorovali, ucumlávali si jednu svojí desítku a dělali, že se nás ten pozemní mumraj netýká, protože jednou přeci ten vítr zeslábne. No, v takovém větru jsme ještě nikdy křídla nenahazovali. Martin první a já hned po něm. Několikrát úspěšně a několikrát taky neúspěšně. V nemocnici v Šempeteru už jsem se vyznal, protože jsme tam byli před několika lety navštívit zlomený obratel a loni jsem tam dělal doprovod naražený noze. Kyčel mi zrentgenovali a vyšetření poskytli, věřte nebo ne, na občanku a průkazku VZP. Naštěstí to tam šlo rychleji než v sokolovské nemocnici a tak poměrně brzy pro mě zase přijela Michalova Máňa se zprávou, že se vítr zklidnil a kluci jeli nahoru aspoň na sletík. Natržený vaz bolel hodně, chodit jsem nemohl a tak jsem jen koukal, jak už kluci balí dole padáky a v očích měli výraz děcka, který dostalo lízátko. Soptík, poprvé ve Slovinsku naprosto šťastný a spokojený.. Palcát se ptal, co doktoři. Říkám mu, že mám natržený úpon, že to má být v klidu a ledovat. Zamyslel se a říká "Tak to je v pohodě, letíš v sedačce, takže v klidu a ve dvou tisících je nula, takže budeš ledovat". Výborně, už se těším.

Den druhý, přelet

Moc jsem se nevyspal, až po brufenu jsem přeci jen zabral. Dokonce jsem slyšel, když dorazila v noci pod Karlosovým vedením další část našeho týmu. Ne, nemyslete si, že se ožrali. Jen se trochu vynáladili po dlouhé cestě. Ráno jsem se je bál vyfotit ze strachu o čočku v přístroji. Česká snídaně ze zásob udělala dobře i jim. Chodit jsem moc taky nemohl a přemýšlel jak odstartuju a přistanu. Však ono se to vždycky nějak vyvrbí. Dopolední polehávání na sluníčku a čekání na termiku má sice taky něco do sebe, ale každý už chtěl dělat to, proč jsme sem přijeli. Lítat. Návrh, že si dáme zatím sletík se mi nelíbil, protože jsem si nechtěl huntovat zbytečně nožku. Okolo poledne jsme vyjeli. Než jsem se doštráchal na start, termika už začala chodit a tak se mi podařilo se zachytit ve vzduchu hned na poprvé. Ještě že mi Karlos věnoval silnější brufeny. Moc hezky se s nimi lítalo. Za letu jsem si nemocnou nohu podpíral tou zdravou. Vydal jsem se na přelet a po nějaký době, přišla první vyhnívka. Už jsem si hledal místo na přistání, když jsem nabrnknul stoupáček. Za chvíli přilít někdo další a huláká "Co nohá?". Ha! Palcát na jeho opravdu svižném Venusu. "Docela dobrý, ale mám křeče v tý zdravý!" zní vzduchem moje odpověď. "Japaktó?", pokračuje rozhovor. "Podpírám si s ní tu špatnóu". "Ahá." Hovor ukončen, ale vždycky to tak povzbudí. Se stoupákem jsme se vytáhli opět nad skály nad Kovkem. Palcát šlápl do speedu a zmizel. Panečku Venus, to je křidélko. Ještě jsem něco nastoupal a šel taky do speedu. Přeletěl jsem další údolí, poslední větší překážku před vytčeným cílem. Vysílač u Podnanosu. Věřil jsem, že už to musím uletět bez problému. Jaká chyba. Nemohl jsem se dostat nad masiv a za chvíli jsem vyklesal dost na to, abych viděl v detailu pode mnou, jak tam řádí stroje při stavbě na dálnici. Prostě jsem si opět vyhlížel místo na přistání a modlil se za stoupák. Nějací pracovníci vylezli z buněk a sledovali jestli upadnu nebo se zvednu. Začalo to nenápadně. Vário ťuklo jak sonar o ponorku, ani ne půlmetříkem nahoru a ještě ke všemu ne na celý otáčce. Zůstával jsem asi 100 metrů nad zemí a aspoň nepadal. No dobrá, výzva je přijata. Snažil jsem se ho ustředit. Nevím jestli mi to nešlo, nebo to byl tak úzký či rozbitý stoupáček, ale jen jsem se s ním dostal asi o pár metrů výš, a ztrácel jsem ho. Vždycky si říkám "dokud nepadáš, je to dobrý". Křižoval jsem vzduch, hledal a hledal. Připadalo mi to jako věčnost, brufík už moc nebral, ale bolest jsem přestával vnímat. Potom to přišlo. Jako kdyby mě někdo pěkně nakopnul do sedačky. Výtah okolo 5m/s jsem ustředil během chvilky na úzko a vezl se v něm do šestnácti stovek. Odnesl mě po větru téměř k cíli a doletět si ten kousek nebyl žádný problém. Zakroužil jsem si nad vysílačem, protože bych to jinak nemohl brát jako dobití cíle a vydal se zpět proti větru. Cestou jsem zjistil, že Palcát přistál u vsi Podnanos a jde na stopa. Když jsem se přiblížil k údolí u Vipavy, ztratil jsem výšku neuvěřitelně rychle. Jako v té písničce "jednou jsi dole..." a já byl zrovna dole. Najednou jsem po vysílačce zjistil, že je kousek ode mě Martin nad údolím. Lezlo mu to nahoru a tak jsem se rozhodnul, že zkusím štěstí a buď něco nabrnknu nebo už přistanu. Domluvili jsme se, že se sejdeme v hospodě pod Kovkem. Martin si dolítnul přímo tam, mě asi kiláček chyběl. Dosednul jsem proti větru na zdravou nohu, polknul brufík zabalil křídlo a došel to. U stolu už seděl další český padáčkář, pívo a pizza ke sdělování dojmů byla ideální kombinace. To víte, dojmů bylo dost a tak pivka byla tři. Za chvíli přilít i Šimoník a na terásce byla ryze česká převaha. Když jsem se vrátil, nestačil jsem se divit vyprávění ostatních. Nikam neodlítli, ale za to si dal každý několik startů a polítali hezky okolo kopce. Přeci cíle si chtěl splnit každý a Fanda taky. Chtěl si dát svou první spirálu a moc se nezdařila. Když prý z ní vyjížděl, tak se asi lekl a přebrzdil. Snad šel do negativky, jestli jsem jim dobře rozuměl, a vyhodil záložák, když už se mu křídlo rovnalo. Všichni na zemi koukali, protože to je pokaždé atrakcí a někdo cizí se prý ptal "co to dělá?". Na odpověď "To on dělá vždycky, když se nudí" připravený nebyl a už se neptal na nic. Ten den ještě dorazili další větroňáři z toužimského aeroklubu. "Špacír" s bydlíkem a "Těžky" si táhnul karavan. Postavili si to k Palcátovi do tvaru U a do prostřed si dali veliký přístřešek, coby společenskou místnost. Už jsem tomu neřekl jinak, než toužimské Baverly Hills. Naše dva stanové tábory jsem nazval Podhradí. Večer v pizzerii Grad nestíhala paní ani nosit pivo a hlahol dojmů, je slabý slovo. Ptal jsem se Fandy, jaký to je na záložáku a dozvěděl se "rychlý, ale v pohodě". Bez pochyby se tím posunul do jiných dimenzí, aspoň pro mě. Večer jsem ještě chvíli poseděl v Baverly a poslouchal kluky. Kdysi jsem na větroni lítal, ale to je tak dávno. Jen ty nádherný vzpomínky... Ne, že bych jim nezáviděl.

Den třetí, první přelet pro kluky

Po již milovaném brufíku jsem se i vyspal a ani jsem neslyšel kluky večer ještě popíjející. Ráno jako malovaný. Trochu ho kazil pohled na některý jedince. Risknul jsem to a vyfotil Karlose a Lůďu. Povím vám, že u Karla jsem se o přístroj skutečně bál. Vydržel, ale ta fotka! Musím jí ukázat jeho Marcelce. To pak zase bude muset Karlos stavět skříně, aby neměl roupy. Když se dali všichni do pucu, najedli jsme se a blížilo se poledne, vyjeli jsme na startovačku. Mědvěd byl připravený jako první a když přišel termický interval, úspěšně odlítnul a byl během chvilky nad kopcem. Polknul jsem brufík, rozložil si křídlo, upnul se a čekal na interval. Martin nažhavený sedí u mě říká "Je to dobrý, přímo na komoru". "Chvilku počkám až to zesílí" protože jsem nic moc necítil. "To je dobrý" říká. Nahodil jsem křídlo a odlítnul. Jen jsem se odpoutal od země a už jsem si nadával. Ten Valenťák jeden, vždyť on chtěl jenom místo na rozložení padáku! Proto mě tak hnal. Vário bručelo tak, že jsem se bál na něj jen podívat. Klesal jsem závratně rychle. "Já vůl, proč jsem si nepočkal?" nadával jsem sám sobě. Nepotkal jsem ani pidistoupák, trvalo to jen pár minut a přistál jsem v kempu. Půl cesty jsem letěl vzteky bez sebe a druhou půlku už jsem se jen odevzdaně potil. Naštěstí hned pro mě vyrazila Máňa a hodila mě ještě jednou nahoru. Když viděla jak jsem vytočenej, určitě se dobře bavila. Naštěstí se termoška rozchodila tak, že zopakovat stíhače by snad ani nešlo. Najednou koukám, že Valenťáček je ještě na startu. Asi se mu po mém odletu to místo nelíbilo a přemístil se na velkou startovačku. Ptal jsem se kluků. Že prý měl jakýsi incident s Polákem, kterému při nezdařeným startu podupal padák a přetrhnul šňůrku. Snad chtěl Martina i inzultovat, ale když viděl značnou část klubu, přeci jen se vše urovnalo v relativním klidu. Zřejmě rozhozen incidentem nakonec ne zcela zdařile odlítnul za Medvědem. Prostě málem zase někomu vzal šňůru a já přemýšlel, jestli si tak nedělá do budoucna prostor ve vzduchu. Postupně odstartovali další kluci, většinou rozhodnutí dát aspoň nějaký odlet. Když jsem odstartoval, byli už na cestě. Bojovali jako lvi a nakonec dolítli skoro do Ajdovščiny. Karlos přistál kousek od Kigiho a já o něco dál od nich. Přes vysílačky jsme se domluvili, že se sejdeme až na hlaví silnici. Martin s Medvědem to dali ještě pěkný kus dál, až pod Kovk. Kdyby byli závody ve stopu, tak jsem ten den vyhrál. Zamával jsem z auta klukům a po pár minutách ještě Luďovi. Když jsem přijel do kempu, jel Palcát ještě nahoru a Špacír taky s tím, že vezme Máňu na tandem. Bylo to takový to večerní poklidný vození se na místě, které vás sice nebaví moc dlouho, ale potěší a endorfínek se vám jemně rozlévá po celém těle. Udělal jsem ve vzduchu několik fotek, potom jsme si houkli s Palcátem spirálku a šli na zem. První parta odjíždí domů, jako že to nejsou ti, co se bojí velkého počtu strojů a berou taky Soptíka, bez něhož by nám sokolovská chemička lehla popelem. Někdy mám pocit, že jí podpálí sám, aby nemusel do služby a mohl jenom lítat. Večer byl v pizzerii opět rachot. To víte, první odlety se musí zapít a Karlos si ho už zasloužil. Baverly jsem ani nenavštívil, na obloze předzvěst fronty nedává do zítřka nic pěknýho. Usínám a je mi třicet devět let.

Den čtvrtý, neboli Luďkův den

Budím se a je mi čtyřicet. Jejda! Jak ten čas letí, člověk se jednou vyspí a další rok má za sebou. Noha už je skutečně o poznání lepší i bez brufíku, takže opět přecházím od narkomanů nejvýše k alkoholikům. Na obloze zataženo a během dopoledne spadne i pár kapek. Přání od kamarádů k narozeninám, nějaká desítka, poleháváme a čekáme. Občas se po poledni udělá kousek modrýho nebe. Někteří z kempu nevydrží a vyrážejí nahoru. Baverly Hills se taky rozpadlo a rozjeli se do různých končin. "Nebojte se hoši, to se ještě udělá" a koukám na zvětšující se modré díry. Frontička líně přechází. "Chceš něco k narozeninám" ptají se kluci. "No od mala jsem si přál letadýlko na dálkový ovládání". Tak vyrazili na sletík a zavěsili si na sebe vysílačky. Cestou nahoru potkali ostatní z kempu, jak se s nepořízenou vrací dolů. Na startu foukalo každou chvíli jinak, ale stěna už se nějakou dobu vyhřívala. Obloha se čistila, dole začínalo foukat ke kopci a Ludva v touze udělat mi radost zkoušel odstartovat. Několikrát jsem v kempu volal do vysílačky, že už chci svoje letadýlko. Najednou se to udělalo, ač již bylo pět hodin. Termika se rozchodila a Ludva odstartoval. Pozoroval jsem ho a říkal otoč, teď se tam vrať. Zase otoč. Poslouchal jak hodinky. Od malička jsem chtěl letadýlko na ovládání a ke čtyřicátinám ho mám! Mezi tím mi Karlos vypustil další letadýlka Kigiho s Trumpetku, ale prototyp "Ludva-I" byl nejlepší. Kigiho jsem půjčil Martinovi, protože mi záviděl a dělil jsem se i jako kluk s kamarádama na pískovišti. Když v kempu viděli, jak se MŮJ Ludva-I dostal nad kopec, nastal chaos. Zase všichni házeli padáky do aut a tradá zpátky nahoru. Ludva vytočil kilák nad start a nikomu jinému se to už ten den nepovedlo. Když přilítnul nad kemp, měl ještě hodně výšky. Večer před tím se Ludva vyptával na spirálu. Všechno jsme mu vysvětlovali včetně toho, jak z ní s citem vycházet. "Chceš to?" "Jasně" je Luďkova stručná odpověď. "Zatáhni levou." "Jsem pravák, můžu pravou?" "Zatáhni pravou a vykloň se v sedačce" zatáčka se pěkně ostří. "Pořádně se vykloň a ještě přitáhni" hup a je tam. Nádherně vklouznul do čistý spirály. "Pozvolna povoluj" krásně z ní vychází a na závěr precizně opět přitáhne, aby tolik nevyplaval. Ve vysílačce slyším Karla, jehož jedním z cílů je právě spirála "To nebyl Luďa ten žlutej ve spirále, že ne?". "Byl", chvilka ticha a potom upřímné uznání "tak to bylo fakt dobrý, jestli pojedete nahoru, přivezte mi padák". Vyrazili jsme s Martinem a Medvědem nahoru alespoň na to endorfínové podvečerní polítání. Na přeplněném parkovišti čekal Karel a upřímně Luďovi záviděl. Odstartovali jsme, ale tentokrát bylo ve vzduchu skutečně hodně těsno. Bylo to, jako když chcete projet odpoledne ucpanou Prahou autem. Víc adrenalinu při vyhýbání, než endorfínu z polítání. Neustále se díváte okolo sebe a občas nějaký hazardér skoro o vás škrtne. Podařilo se mi se dostat do "horního patra", kde je přeci jen o trochu volněji. A opět jsem si vychutnával endorfínek. Let opět zakončený spirálou, velkýma ušima (ne zrovna vydařenýma) a měkkým dosednutím pro jistotu na jednu nohu. Večer jedeme s Martinem, Medvědem a jeho rodinou na pizzu do Gorice. Když se vrátíme, je mi jasné, že se tu slaví spirála. Ne, ráno je už fotit nebudu. Na to foťáky nevyrábí. Jdu spát brzo, protože předpověď na zítra je příznivá. Domluva byla jasná. Ráno zabalíme a v deset se přejede do hor do Tolminu na Kobalu.

Den pátý poslední, stálo to za to

Všechno klaplo a nejen Karlos, ale i Trumpetka byli skutečně v deset připravený k odjezdu. Luďa tou dobou taky vypadal normálně. Zaplatili jsme kemp a vyrazili. Dušička jásala v očekávání hor. Na start jsme dorazili okolo poledne a vyčkávali. Sice už nějaká termika chodila, ale stejně většina těch, kteří odstartovali, skončili brzo na zemi. Posedáváme na startu, pozorujeme dění a krafeme. Najednou Medvěd říká "ty Venco, už jsi dlouho nic nepředved na startu", narážeje tím na zajímavé až komické kousky, které se mi před lety tak dařily, ač jsem vůbec nechtěl. "No jo, asi jsem si je už zlepšil" a myslím tím starty, ale Medvěd si nedá pokoj "tak bys mohl zase něco zajímavého ukázat" a jako bych zaslechnul kapku ironického špičkování. "Třeba jo" s úsměvem odpovídám. Ludva, natěšený, nevydrží, připraví se a startuje. Taktika byla pro všechny stejná. Doletět podél údolí do Kobaridu a když se zadaří, tak i zpátky. Potom se rozhodnul Medvěd. Vymetl značnou část startovačky, skoro přežehlil střechy dvou dodávek a ten strom se snad sám raději skrčil. No myslím, že o jeho startu se tam mluvilo ten den ještě hodně dlouho. Jsou to vteřinky, ale hrkne nejen ve vás při pozorování, ale především pilot poulí oči jak skokan zelený. Když to skončilo a bezpečně odlítnul, jistě si vzpomněl, jak do mě rejpal a nebudu tajit, že také já jsem pocítil jisté zadostiučinění. Bezpochyby se i nějaké přísloví najde, ale hlavně že to skončilo v pohodě. Na to odlítnul Martin stíhajíc Medvěda a já už jsem se taky přichystal. Ukázal jsem taky hned jeden neúspěšný start a raději ho rychle zrušil. Potom už to jelo v pohodě. Když jsem bral první stoupák, kluci už přeskakovali údolí. Měl jsem co dělat, abych je dohonil. Za údolím jsme se dali dohromady a byla to doslova panská jízda. Za chvíli jsme byli v Kobaridu a Martin volal do vysílačky, jestli neletíme na pizzu. Zdálo se mi škoda přistát, když to tak pěkně jelo a navrhnul jsem návrat. Ještě jsem se otočil nad mauzoleem, které jsem si předem určil za cíl a vytáčel jsem další stoupák až pod základnu. Ten pohled pod sebe je fantastický. V pozadí vysoké štíty dosud zasněžených Julských Alp, nádhera. Potom jsme šlápli do speedu a mazali nazpět do Tolminu. Ani jsme netočili a dolítli na jeden zátah. Byla to prostě nádherná jízda a myslím, že se nám dlouho nepoštěstí, letět takhle spolu. Po přistání jsem zjistil, že Karlos s ostatními už neodlítli, protože začalo na startu foukat silně. Naložil jsem Ráďu, Martina, Medvěd rodinku a jeli jsme autem do Kobaridu na poslední pizzu. Zase jsme všechno probrali, včetně nezdařených startů a spokojenost ve tvářích kamarádů byla tak čitelná. Jen Ráďa litoval, že do toho nešel hned s námi. Ale stejně to byl úspěšný výlet pro každého. Svoje cíle si naplnil prakticky každý. Přelety byly, spirálky taky, a kdo chtěl jen lítat u kopce, nalítal hodiny. Dojedli jsme, natankovali plnou a po šestý vyrazili do Predele. Ten výjezd mezi horami do sedla znám po poměti, ale vždycky je pro mě stejně úchvatný. Nikdy se snad toho pohledu nenabažím a vždycky mi bude při odjezdu po duši tak divně, jako by se půlila a část tu zůstávala. Vloni jsem tu byl sám a tak jsem si vylezl k vodopádu Žaga, kde jsem vydržel dlouho sám sedět a jen zírat a vnímat ty hory. Hlava absolutně čistá, jakoukoli myšlenkou neposkvrněná, jakoby jedinou myšlenkou bylo právě jen to horstvo. Jak to půjde, zase se sem vrátím. A ono to vždycky nějak půjde. Cestou přes Rakousko už se setmělo úplně, hory nebyly a já se věnoval jen řízení. Martina do Frantovek, Ráďu do Chodova a už jsem konečně frčel domů. Jako vždy mě uvítal s velikou radostí bígl Tazzman, hned po něm kočička Zůza a taky se mi podařilo vzbudit Reginu. Vždycky si mě prohlídne, jestli jsem celý, zda nemám třeba navíc třeba sádru a tak. Kdyby se probral ještě mlaďas, tak tu stál zvěřinec kompletní. Potom Reginka ohlídala psa, než jsem nanosil všechny věci do bytu, vyslechla si první dojmy, zeptala se jak je to s nohou a šla si zase lehnout. Naložil jsem se ještě v noci do vany a zavřel oči. Ještě jsem v duchu tam. Ty štíty, ty skály, ta údolí, rozeseté vesničky, silnice a cestičky, říčky a potoky, všechno to mám před očima. Myslím na ten kousek dušičky, co mi tam zůstává. Jasně, musím si pro něj zajet co nejdřív. Nemůžu ho tam nechat dlouho o samotě, že ne? A až se zase vrátím, jen si opět řeknu "stálo to za to".