Bylo krásné pondělí 12.03. Slunce se na mně smálo přes okno a já čekal, kdo se mi ozve, to abych v tom nebyl sám. Den předtím jsem psal na netu, kdo by šel zalítat, protože to vypadalo letově a můj absťák vrcholil. Ozval se mi Kája s tím, že pojede lítat Koubek a Kigi a ať se jim ozvu. Jediný kontakt jsem měl na Kigiho, tak jsem mu hned psal. Do večera žádná odpověď a druhý den zase nic. Blížila se dvanáctá hodina a já ze zoufalství šel očuchat padák, když v tom se ozval Koubek. "HEUREKA" zvolalo mé letecké srdce. Hodil jsem do sebe oběd, políbil děti a manželku a jupí pro Koubka a na kopec. Cestou do Varů jsme ještě přes Vencu zjišťovali povětrnostní podmínky a vyhodnotili Srní. Byla to dobrá volba ale měly jsme vyjet dřív.

Po příjezdu na kopec jsme zjistily, že vítr je optimální a fouká přímo na komoru. Jelikož jsem měl absťák a Koubek už lítal, šel jsem do vzduchu jako první. Vzali jsme sebou i video, tak když se to sestříhá,tak se to muže dát i na stránky, je to tak 19 minut.

Křídlo jsem dal nad hlavu na kříž jako profík a po skákavém popobíhání skončil jako začátečník. Zpět na start a znovu. Něco se mi na tom křídle nezdá, ale to musím probrat s ostatníma. Důležité bylo, že jsem se odlepil a kličkováním mezi stromy jsem se blížil k horní přistávačce. V duchu jsem si říkal, takovou cestu sem jedem a ja s tim letím jen takovej kousek. Když jsem poslouchal Koubka jak polítaly na Třebounáku, tak mi bylo smutno. V tu chvíli mně na hraně nakopl údolní vítr a vário se rozpípalo jako divý. TERMIKA, napadlo mně a hned jsem se začal stáčet a snažit se o ustředění. Že to byla blbost mně došlo hned, j ak jsem po směru větru začal rychle klesat. Otočka zpět proti větru a znovu libí zvuk varia. Jedno houpnutí, za chvíli druhé, třetí a najednou pořádný. Přibrzdil jsem o trochu později auž to bylo,půlka pravého křídla se mi zaklopila. Levá přibrzdit a pravou pumpovat, to bylo jediné co mi proletělo hned hlavou. Během pár vteřin jsem měl křídlo v normálu. Nepříjemný a první pocit mi zavelel otočit a zamířit k přistání. Cestou na zem jsem ještě chytil uchem o strom, ale pak už bez problémů přistál.

Zbalil jsem křídlo a vydal se k cestě kam pro mě měl přijet Koubek. Sedím už na silnici a najednou z kopce se ozívá "Soptíků, kde jsi" odpovídám "na silnici", po otázce,"mám přijet", odpovídám "jóó". Čekám skoro 20 min. a po příjezdu se dovídám, že mně Koubek hledal, protože po zavolání mu můj telefon vyhrával v batohu na zádech. Sklerouš.

Vyjeli jsme na kopec a teď šel na start Koubek. Zápas s jeho křídlem je pěkně zachycen na videu, bylo to jako přetahování s anakondou. Po odlepení od země a propletením mezi stromy zamířil na hranu horní přistávačky. Jen jsem koukal, houpavými pohyby bez jediné změny směru stoupal a stoupal. Já fakt čuměl. Z mého pohledu vystoupal až do úrovně vzdáleného pohoří, pomalá otočka, v klesání zpět, znovu proti větru a znovu houpáním nahoru. Tak to je na dlouho, prolítlo mi hlavou. Po takovejch 20 min koukám, Koubek hází uši a jde na přistání, asi věděl jaká jsou to pro mně muka, když mu to tak šlo.

Hurá na start, už jsem se viděl jak tam kroužím. Máš mobil, zeptal se mně Koubek před startem. Plácnu se ze zvyku přes náprsní kapsu, mám. Bohužel to nebyl telefon, ale vario. Chyba lávky. Startuji bez problémů a mířím na místo kde to neslo. Těším se a ono nic, vítr nikde, vario potichu. Rozhoduji se letět dál směrem na Boč. Stále nic. Koubek točí ten můj sletík a vůbec mu nedochází, že letím až dolu. Balí kameru a jede na horní(HORNÍ) přistávačku. Já zatím bez problému přistávám, koukám po stromech a vzpomínám na Karlose jak tam někde zůstal viset. Balím a jdu dolu k cestě. Po půl hodině čekání a zjištění, že nemám čím volat mně přepadají černé myšlenky. Že by nejelo auto? Nebo někam zapadl a nemůže vyjet? Nadávám si, že jsem si zapomněl telefon podruhé a šlapu po cestě k bufetu na okraji Boče. Půjčuji si telefon a volám na své číslo, Koubkovo ještě pořádně neznám a čekám. Po dlouhém vyzvánění se ozve udýchaný Koubek "kde jsi,už jsem chtěl volat hasiče". Po vysvětlení, že jsem v Boči, je u mně za pár minut. Dostal jsem vynadáno, protože si kvůli mé blbostí dal jarních padesát kilometrů po přistávačce.

Unaveni letem a docela hladoví se vracíme domů.

Zklamán délkou letu, ale potěšen prvním letem se už nemůžu dočkat dalšího lítání.

Letu zdar Soptík