Třebouňák 21/02/07 napsal: Venca
Už vím, proč se říká "jdi k šípku". odkaz na fotogalerii
Když jsem se v druhé polovině roku loňského s touhle partičkou náhodně seznámil na Klínovci, prakticky vůbec jsem v Čechách nelítal a kromě navijáku na letišti v Přílezích jsem považoval létání na Sokolovsku nebo Karlovarsku bez motoru za nemožné. Jak hluboký omyl.
V úterý mi předpovědi napovídaly, že to bude ve středu odpoledne zase na Třebouňák a navíc s podporou sluníčka a příjemných teplot. Karlos odmítnul ač skříně už nekupoval, zato Ríša s Fandou chytili jak motorka na první našlápnutí. Ještě jsme se domluvili s kamarádem lítačem Petrem (že je praporčíkem u policie vám radši neprozradíme) z Plzně, ať přijede busem a počká v Toužimi. Zpátky se vrátí ve skvělém voze Škoda Forman, který si ode mě zakoupil. Ve středu dopoledne se snad po celém kraji válela ta svinská mlha a oproti nám se jí nahoru nechtělo. Táta (tedy Ríša) s Fandou vyrazili nedočkavě napřed, zatímco já šel k zubaři vytáhnout nerv (v křížovkách čiva). Bohužel byl stále živý. Já si ten den poprvý zalítal v křesle a tak se zubařův atak nevydařil. Příští týden mu dám ještě šanci, ale masochista skutěčně nejsem.
Od zubaře jsem už frčel za klukama, jejichž poslední meteo hlášení znělo "Petra máme a zvedá se". Mluvili o mlze. Parkink pod kopcem a tradá za nimi nahoru. V půlce kopce slyším svištění padáku nad sebou a hle? Táta (Ríša) letí. Hlasitě ho zdravím a nastavuju ksich sluníčku. Kurňa dobře hřeje na únor. Bude termička. Po vyškrábání se a vydejchání, Fanda připraven na start, se zdravíme na živo. Fanda odpálí a to křoví v cestě není dobrý. Zkušeně to zruší a připraví znovu. Druhý pokus a už to do křoví doplachtí. Mezi tím si Petr zkazí taky start. "Fanda potřetí" klapka. Odlet, pohoda a už se vozí. Petr netrénoval od loňska a tak se mu těch startů nepodaří víc a porost jeho padák také navštíví. Zadržkuje si u toho tak, že by měl zatknout sám sebe, ale nakonec odlítá naprosto ukázkově. Odpíchnul jsem to taky a vidím kluky jak balí svá křidélka co nejblíže pod kopcem. Petr ho měl ne na louce ale zase v křoví. Říkám si "Budeš muset trénovat hochu". Po chvilce vožení se nad lesem chci přistát u nich co nejblíže a taky za podpory pohledu na Petrův padák v křoví chci zamachrovat. Průlet nízko nad Petrem, "teď něco uvidíš poldo!", zatáčka nízko nad zemí, vše řízená akce, vyrovnání také řízené. Klesání rychlejší již neočekávané a rychlé přistání mezi pidismrky a padák? Hop do křoví. Nad nikým se nepovyšuj… Pobavit jsem pobavil a Ríšova věta "ty Venco neboj, my to nikomu neřeknem" mi zní v uších ještě teď. To bude večer na schůzi veselo. Petr jako správný policista hned udělal pro jistotu ohledání místa činu a pořídil dokumentaci. Z křoví se vyklubal šípek, tak vám snad ani nemusím vysvětlovat, jak se ta spousta šňůrek vymotává. I za pomoci kluků to trvalo čtvrthodinu. A žádná prachatá Růža Šípková tam taky nebyla. Ne že bych myslel na sebe, manželka by mi jí nedovolila, ale kamarádi by jí asi brali. Ríša s Fandou hned po vymotání mažou na horu a posměšné věty typu "hele, my se ti nesmějem" odkráčí s nimi. Zabalím padák a jdeme s Petrem vymotávat jeho. "Proč kulháš poldo?" ptám se. "Ale nějak blbě jsem došláp při přistání. Někde je tu ještě rejha."odpoví a ukáže to inkriminované místo prvního dotyku se zemí. A skutečně! Přemysl Oráč by se za takovou brázdu rozhodně nestyděl. Kouknu na jeho padák s bodejť bych tam Růženku spící měl já, když Petrův šípek je o tolik větší, hezčí a šňůry rozhozenější. Po pár minutách se objevují první kapky krve a výsledek nulový. "Jdi nahoru, já to vyřežu pilkou. S tou nohou už stejně lítat nejdu" říká a já jsem v duchu rád, protože čas neúprosně letí a cítím termický závany. Jenže on mi taky pomohl a tak se ještě chvíli snažím. Pak zjistím, že jsou dvě hodiny, dám mu radu "vem si rukavice", protože moje krvinky mě s pálením opouští z rukou, kamarádsky bafnu batoh a mažu nahoru. Mezitím Ríša s Fandou odpálí druhý starty a vozí se. Vyšlápnu, vydejchávám a skutečně chodí slabší termička. Krásné pravidelné závany. Odpálím a vozím si zadek. Poletuju si nad lesem, lovím a snažím se ždímat každý slabší stoupáček, jen být ve vzduchu co nejdýl. Potom vidím káně a kousek za ním další. Letím k nim a chvilku tam jsme spolu. Vzájemně se prohlížíme a pocit svobody je nepopsatelný. Prohlížet si dravce v letu… nádhera. Potom zjistí, že si se mnou moc nezalítají, ukážou mi jak se to dělá a jsou pryč. Kouknu dolů. Petr chudák stále rozmotává, Fanda s Ríšou šlapou po třetí nahoru. Prostě nenasytní piloti. Několikrát odpočívají a potom je vidím připravovat se na start. Jaká škoda, že jsem se už neudržel a přistál. Mohli jsme polítat hezky spolu, zdravit se ve vzduchu a cenit zuby blahem, nikoliv výhružně. Po přistání zabalím a jdu za Petrem. Už měl skoro hotovo. Pomohl jsem mu vyndat poslední dvě větvičky a hlavně rozmotat popruhy. To občas bývá velký oříšek a Rubikova kostka je proti tomu skládankou pro předškolní. Fanda přistane kousek od nás, Ríša ještě ve vzduchu se veze nad smrky a rozhodne se přistát u něj. Potom mu dojde, že měl naposled letět co nejblíže k autu. Tak příště. Kráčíme k vozům s kulhajícím Petrem a doufám, že to akceschopnost naší policie neoslabí. Sluníčko stále svítí a hřeje. 
U vozidel se rozloučíme. Snad Petra uvidíme dřív než za půl roku a ne jako teď. Já se ještě loučím s mým Formánkem, se kterým jsem nakřižoval pěkný kus Evropy a cítím se jako bych jej podved. Ale on Péťa bude na něj taky hodnej. Když si vzpomenu kolikrát jsem v něm spal, jak vysoko jsem se s ním dostal, Pyreneje navštívil, za lítáním jsme jezdili. Tolik zasunutých vzpomínek mi s ním odjíždí. "Tak čau" a jedem. Ríša s Fandou mě hodí domů a ještě vzájemně se ujišťujem, že schůze klubu je v sedm večer na Kruháči. Přicházím jako poslední. Tam vykládáme ostatním jak jsme si polítali. Ríša taktně zamlčel šípek, což jsem netušil a udal jsem se sám. Ale ta hodina ve vzduchu v tak krásném dni za to stála. Když si vzpomenu jak to z něj jde blbě… krvavý ruce… ani nepříteli… Už vím proč se říká "jdi k šípku".