Extreme Cup , 23.9. 2006 (odkaz na fotogalerii) Napsal: Karlos

S velkým očekáváním všech se v sobotu 23.9. uskutečnil 1. ročník štafetového závodu Extrem Cup , v disciplínách kolo, paragliding, kajak. Samotnému závodu předcházelo hecování a utváření týmů. Počet týmů byl limitován počtem paraglidistů, ale někteří si netroufli v časové tísni odstartovat a létat a někteří z toho onemocněli. Nakonec se ukázal jako největší problém sehnat kvalitního cyklistu, což se podařilo jen některým. Vzhledem k tomu, že většina z naší party jsou vodáci, s nimi problém nebyl. Všichni si půjčili moderní plastové kajaky, jen člen mého týmu, můj bratr Petr jel na nafukovacím.(On si schválně vše ztěžuje). Nebylo jednoduché závod naplánovat a disciplíny skloubit do prostředí, kde je řeka, kopec a trochu potrápit cyklisty. Ti použili horská kola, jen člen mého týmu Jirka jel na silničním, což se ukázalo jako nevýhoda.(On si schválně vše ztěžuje). V poledne jsme se všichni sešli na parkovišti ve Stráži nad Ohří. Překvapil mě zájem lidí a spousty dobrovolných pořadatelů. Rozdali se vysílačky, mapy, srovnal se čas a po krátké rozpravě vše bylo připraveno závod odstartovat. Zúčastnili se 4 týmy. První odstartovali cyklisté . Připravil jsem jim 11 km trať, z nichž 6 km bylo do kopce s převýšením 600 m. Bylo to dost náročný a jednu členku týmu musel v polovině trati po žaludečních potížích vystřídat její manžel. My paraglidisté jsme už byli připraveni nedaleko startoviště na Srní a s padáky v květáku netrpělivě očekávali příjezd cyklistů. První přijel Body a tak Ríša (jediný nepřipraven) mohl vyběhnout ke startovačce. Za nedlouho po něm přijel Karel a předal štafetu Fandovi. Jako třetí dojel k překvapení všech místo Martiny její manžel Honza (notně vyčerpán) a připravený a nahecovaný Koubek mohl vyrazit. Jako poslední dotlačil kolo Jirka, který se prý během cesty musel občerstvit vodou z potůčku a ulíznout účes a tak jsem na startovačku vyběhl i já. No, vydržel jsem běžet asi tak minutu, přičemž jsem dostal ránu při přeskoku elektrického ohradníku. Když jsem na startovačce viděl spousty lidí a ještě žádný odstartovaný padák , tak jsem na oko začal poklusávat abych taky vypadal jako sportovec. Na startu foukalo asi tak 8 m/s na komoru a dva lidi drželi vždy pilota a tři padák. Bylo docela komické sledovat zmítající se piloty pod rázem stoupajícími padáky a rázem spadnuvšími a couvajícími padáky, i když jsem si uvědomoval nebezpečí v těchto podmínkách letět. Bylo ale těžký v tento moment zrušit celý závod. Když jsem viděl Fandu odstartovat a letět po trase, dodal jsem si „morál“ a šel do toho taky. Hned jsem poprosil dva kluky aby mě roztlačili. Protože mám nejrychlejší padák, start se mi napoprvé zdařil a já vyletěl bojovat s Fandou. Zanedlouho jsem ho dostihl a z mého pohledu dost couval. Nebylo to pro něj jednoduché, potřeboval letět na odbržděném padáku aby se prosadil, ovšem za divokých podmínek, které ten den panovaly to nešlo. Do speedu jsem se bál šlápnout i já. Potřebovali jsme natočit nějakou výšku abychom v sílícím protivětru vůbec dolétli na přistávačku. Zatímco jeho áčkovej padák letěl celkem klidně, (jen se houpal dopředu a dozadu) moje Vega neustále v rozbitých stoupácích a střizích větru klapala až jsem dostal masivní fronstall, kdy jsem se propadl během chvilky o 50 metrů pod Fandu. Při silných předstřelech jsem měl padák několikrát pod sebou. Horší to bylo když jsem ho po chvilce měl pod sebou zborcený! Modlil jsem se a volal „maminko já chci dolů“ ale zároveň se bál přistát. Po chvilce byl Fanda daleko za mnou a bylo mi jasné, že na přistávačku nedoletíme. Jakmile jsem viděl první loučku, klapl jsem uši a šel na přistání i za rizika závětrných rotorů za stromy. Ve vzduchu jsem to nehodlal dál riskovat. Přistání se mi povedlo v klidu, daleko za stromy. Musel jsem doběhnout na přistávačku s padákem v květáku (zkuste si to) asi 1 km. Tam jsme padáky nechávali a pak běželi k řece předat štafetu kajakářům. Předával jsem jako první překvapenému bráchovi, který už věděl že Jirka mi předával jako poslední. Jen minutu po mě přiběhl Fanda. Přistával dlouho po mě, daleko za mnou a musel běžet hodně daleko. Přesto stáhl můj náskok. Já, klidný že Fanda je daleko jsem se spíš plazil než běžel. Koubka a Ríšu, kteří nemohli v sílícím větru odstartovat, jsem okamžitě po přistání varoval před letem a dohodli jsme se že sjedou autem k přistávačce a doběhnou k řece na předávku. Přiběhli v kontaktu, ale o něco rychlejší byl přece jen nohejbalem vytrénovaný Ríša. Bratr s vědomím, že má nejpomaleší loď dal do pádlování opravdu všechnu sílu a i když Kigi, který ukusoval notně z náskoku a nebezpečně se blížil a do cíle dojel v těsném závěsu, brácha první pozici na 6-ti km trati uhájil a náš tým zvítězil. V restauraci-penzionu Betty jsme vyhodnotili i jednotlivé disciplíny, předali ceny a diplomy a rozjeli se spokojeně domů. Chci ještě jednou poděkovat všem pořadatelům. Teď už víme, že pro příští rok musíme mít připravenou náhradní disciplínu pro paragliding a doufáme, že se zúčastní i cizí týmy.

  

Výsledky:

1. místo – tým SOVA ve složení:

kolo Jiří Urban, pg Karlos Soukup, kajak Petr Soukup

2. místo – tým : Karel Glasser, Fanda Mašek, Franta Kigi Kriegelstein

3. místo – tým : Bohdan Body Riedl, Ríša Glasser, Honza Dooby Duben

4. místo – tým : Martina+Honza Prokopičovi, Viktor Koubek Kroupa, Jirka Kozlik Kozel

Jednotlivé disciplíny:

kolo – 1. Body, 2. Karel G., 3. Prokopičovi, 4. Jiří

pg – 1. Karlos S., 2. Fanda, 3. Ríša G., 4. Koubek

kajak – 1. Dooby, 2. Kozlík, 3. Kigi, 4. Petr S.