Třebouňák V polovině února 2007 (odkaz na fotogalerii) Napsal: Venca
Již celý týden jsem bedlivě sledoval vývoj počasí s velikou touhou provětrat padák a sobota rýsovala se poměrně pozitivně na Třebouňák. Wetter online , Windguru , Medard a další se staly doma nejnavštěvovanějšími servery. Poslední domluva byla, že se v sobotu 10.2. ráno juknu na net a podle toho vyrazíme. Karlos se rozhodnul, že lítat nechce (a bez něj to není ono) a radši půjde kupovat se svým Macíčkem skříň. Nu i to je důležitý úkol a může být třeba i zábavou.
Sobota 11.2.
Ráno jsem po zhodnocení předpovědí, aktuální situace z netu a továrních komínů rozhodnul, že lítat se jede a bude to Třebouňák. Windguru sliboval přesný směr a do nějakých dvou tří hodin i sílu větru. Rychlé telefony a sraz v 11:30 u Rádi. Ráďa dojídá, Kigiho pak vyzvedáváme na Kruháči a čekáme na Trumpetku. Meteorolog Koubek nestojí před barákem, ale ví, že fouká na Klínovec a ne Třebouňák. Nečekáme na něj o nic dýl, než na Kigiho a Trumpetku, kteří dokuřují. Před půl jednou vyrážíme na Plzeň. V Třebouni vysazuji kluky, objíždím kopec, odstavuju auto a spěchám nahoru, aby mi neuletěli. Podmínky naprosto neuvěřitelné. Fouká na komoru, sluníčko, jen piloti chybí. Po pár minutách volám poprvé. "Kde jste?" "Bloudíme…" Přichází ne kluci, ale první mračno a vítr polevuje. Volám podruhé "Tak kde jste?" "Nemůžem to najít, pískej!" Mrak pryč, sluníčko tu, vítr OK. Potřetí "tak kde jste!!!" a bojím se těch mraků v dálce. "Pořád pískej…" Ještě jedno zavolání a jsou tu kluci. Bohužel asi pět minut před nimi dorazilo mračno a vítr lehnul. "Krásný" sletík a tradá domů. Doma připojím GPS k PC a vidím záznam hodinu a půl dlouhý a pozor… 4 minuty letu!!! Bloudit hodinu na jednom kilometru je pro piloty opravdu velký výkon, zvláště když se později ukáže, že stačilo sledovat zelenou turistickou značku nebo jít po stopě auta ve sněhu. Škoda, že nepotřebuju skříně… Karlos ví co je zábava.
Středa 14.2. 
Opravný pokus. Dopolední domluva, rychlý volno v práci, domů pro padák, Ráďu do Chodova, Karlose do Varů a hurá na Třebouňák. Nic neriskuju a oba hezky objíždí se mnou zaparkovat a šlapou krpál. Sluníčko, vítr akurátní a občasná chmurka dávají společně veliké naděje. Karlose před startem trochu honím ač to nemá rád, ale nechci riskovat, že se podmínky opět změní, protože k lepšímu by to nebylo. Startuje první a krásně svahuje a poletuje si. Takový lítání zadarmo! Nováček Radeček startuje druhý a já hned po něm. Lítám za ním a pozoruju, jak si to užívá. Jeho první svahování a jak mu to krásně lítá. Občas se přiblížím a vyměníme si pár euforických slov. Sami na kopci, bez problému se vozíme zadara a za chvíli neuvěřitelné. První stoupáček! 200 metrů nad kopec a do základny chmurky ještě rezerva. Koukám, Karlos nasadil na přistání?? Pak z něj vypadlo, že chtěl udělat pár fotek. Při letu se domlouváme s Ráďou, že si to buď Karlos vyšlápne znova nebo bude čekat dole, protože si to chceme užít a dolu nejdem. Opravdu si užíváme. Ráďa mě moc mile překvapil svým lítáním. Jen jsem mu občas musel připomenout, ať nechodí tak za hranu. Kýval, že rozumí, ale on by v tý euforii kýval i na 3. světovou. Potom stoupáček dost na úzko. Když jsem natočil 250 nad start, už se mi zdálo, že jen natáhnu ruku a líznu si mráček. Rozhlídnu se po Ráďovi a … Jenom jsem viděl bortit se vrchlík, Ráďa už byl schovaný mezi stromy. Přiletěl jsem co nejblíž a hulákal. Když se mi z lesa dostalo druhého srozumitelného ujištění, že je všechno dobrý, přemýšlel jsem, jestli si mám ještě "kamarádsky" hezky polítat nebo přistát a jít ho hledat. Volba to byla hodně těžká. Sice jsem už lítal aspoň půlhodinu, ale ty podmínky! Jedna točka spirálou a dolů. Našli jsme ho docela rychle a museli jsme konstatovat, že si umí vybrat les. Jeho smrky měly dvě nej. Nejvyšší a nejtenčí. Projistotu to rozvěsil, jako maminka prádlo, hned na tři smrky. Když jsme viděli s Karlem sedačku v mezeře mezi stromy, vůbec jsme nechápali, jak z ní vylezl. Jen jí odpoutal, hodil dolů a když pochopil, že padák už nesundá, tak sestupoval z počátku řízeně z 25ti metrů. Postupně ubývala Radkovi nejen výška, ale i větve a jejich tloušťka. Dole už došlo na neřízený skluz s protržením bundy. Tento způsob létání, zdá se mi poněkud nešťastný. Cestou domů se mi moc líbil Radek, který se v autě pořád usmíval, byl bez strachu, stresu a v dobré náladě. Nezapomenu na jeho větu "To bylo lítání, no až na tu tečku…Ale to bylo lítání!" Karlos už v autě zajišťoval pro Ráďu pracovníky z výškových prací a druhý den jsme tam s nimi vyrazili. 
Čtvrtek 15.2.
Jejich představa, že vylezou na nějakou hrušku a sundaj hadřík, se ukázala zcela lichá a vybavení mírně nedostatečné. Výkon byl dostat se na horu a vůbec něco dělat. Hodně foukalo a smrky se kývaly jak opilci ve vlaku. Podařilo se rozebrat majlonky a sundat popruhy. Zima a občasné sněžení taky nepomohly. Radek byl postaven před jednoznačnou volbu. Nechat ještě padák viset, nebo začít řezat šňůry. Takový zděšení…Skoro to vypadalo, jako by měli amputovat Ráďovi nohu. Padák zůstal na stromě, jen ho volnými šňůrami přivázali ke kmeni, aby se nenafukoval a neplácal. Potom jsem si vzpomněl na mého bratrance Sašu, který dělá taky ve výškách a leze skály. Telefon a vše je dojednáno.
Sobota 17.2.
Vítr je silný, nejede se na padák ani lítat ani sundávat, ale vyhlídky na neděli jsou příznivé.
Neděle 18.2.
V Sokolově nakládám Sašu s vybavením už v 8:40 a razíme do Chodova, kde přestupuje k Radkovi. Snad kromě Trumpetky a Soptíka, který musí do práce, jsme kompletní. Všechno začíná časově klapat, jen Koubek se stává brzdou. Všichni jsme zvědaví, jak to dopadne u Radka, ale na lítání ještě víc. Vyjedeme na kopec už po desáté hodině a jde se na první lety. Směr i síla docela dobrý, sluníčko, jinovatka. Vysílačkou se dovídáme, že Saša je na stromě a začíná pilně makat. Šňůru po šňůře neuvěřitelná práce 25 metrů vysoko. Několik hodin! Startuju první a po čtvrthodince přistávám, balím a mažu nahoru. Když se doplácám nahoru, už startujou kluci. Je třeba po zimě starty opět natrénovat, protože to bylo mnoho komických kousků najednou. No někdy až tragikomických. Bohužel vítr zeslábnul, a jsou to spíše prodloužený slety. Potom se dostavila nějaká banda z Plzně a občas bylo trochu těsno ve vzduchu. Navíc startovali zbytečně dobře a žádnou zábavu nám neopláceli. Okolo jedné se objevuje termička a je z toho zase dvacetiminutovka. Ráďa se Sašou se přišli podívat a měli sundanej padák bez jediný uřezaný šňůry! Jen u jednoho ucha byl trženej šev. Tímto Sašovi moc děkujem, protože když padáku uřezáváte šňůry, jako byste provedli majiteli amputace. Pokecali a jeli domů. Těsně před čtvrtým startem se dovídám, že na stromě visí pro změnu nějaká holčina od Plzeňáků. Nic se jí nestalo. Nabídnul jsem Sašu, ale už prej volali hasiče. Po pár minutách lítání skutečně koukám na hasičský vůz z výšky. Na její padák samozřejmě taky a nemůžu se ubránit pocitu dejavú. Asi chyba Matrixu. Kluci to taky odpálili a potom už se jelo na jídlo do Útviny. Nastala přehlídka pořízených fotografií, videí a silných dojmů. Závěr byl jednoznačný. Dopilovat starty, nebavit ostatní, nenechat se zafouknout a lítat. Je půlka února, já mám víc jak hodinu nalítanou a na Karlovarsku a s termičkou, jeden padák už jsme měli na stromě…
Prostě takový fajn týden. Jen jsem chtěl minulou sobotu provětrat padák, nakonec ho pořádně provětral Ráďa.
Tak tímto považuji sezónu 2007 za zahájenou!