 |
| |
Chorvat, který přežil
Petr Dvořák
Toto je překlad článku z časopisu Cross Country, uveřejněný také v časopise Paragliding.
Davor Jardas byl vytažen do výšky 21000 stop (6300 m) uvnitř bouřkového oblaku, oblečen jen v tričku a krátkých kalhotách. Doporučuje: "Pokud spatříte nevinný oblak, jak se začíná rozvíjet jako květák až do stratosféry, otevřete si pivo a pusťte televizi."
Je sobota, 26. června 1997. Cítil jsem, že bych ten den neměl létat. Můj kámoš Matko a já jsme vstali o šesté, ve spěchu zabalili všechny krámy, osprchovali se a už jsme jeli na Buzet, závodní startoviště. Počasí se nám nezdálo moc dobré. Párkrát jsme projeli přeháňkou a venkovní teploměr v autě ukazoval 16°C, trochu málo na tuto roční dobu.
Byly to první chorvatské oficiální závody. Nahoře na startu jsme potkali všechny naše známé: Borise, Kruna, Karla, Danka, Boza, Radovana, Srecka, Lea, Zlatibora, Joža a Sandi. Všichni jsme si dali kafe a klábosili. Já byl zvolen do jury. Všichni jsme souhlasili s tím, že otevřeme startovní okno někdy po poledni. Následoval jsem Karla do auta a odjeli jsme do Raspadalice na start.
Na tom místě jsem byl poprvé. Startoviště bylo orientované na jih, ve výšce 560 m nad mořem. Bylo dost široké, vešly by se sem čtyři padáky vedle sebe, avšak poměrně krátké. Pod příkrým srázem, asi 100 m dole, vedla železniční trať. Nastal horký den, teplota vyšplhala na 27°C a na obloze byly jen 2/8 krásných kumulů. Vymysleli jsme disciplínu a uspořádali briefing pilotů. Vzdušný start jsme předpokládali ve 14.30, znak bude vytýčen na louce pod železniční tratí. První otočný bod byl určen v Crnici, konkrétně kostel. Bylo to západně od našeho startoviště; další otočňák byl kostel sv.Tomáše, který ležel naopak východně. Dále výrazná křižovatka silnic na jihu od Buzetu a pak opět kostel v Crnici. Cíl ležel severozápadně od Buzetu. Přesunul jsem se kousek stranou od davu lidí, abych se trochu zkoncentroval a odpočinul si, a představoval si ideální vzlet a klidné přeletové podmínky. Pokud bych tu však byl sám, určitě bych neletěl. Asi bych to obtížně vysvětloval, byla to taková intuice. Jako by něco viselo ve vzduchu. Jenže já byl prezident největšího a nejaktivnějšího chorvatského klubu a mé ego mi nedovolilo odmítnout let z jakéhokoliv důvodu.
Leo odletěl první, po něm Danko. Oblékl jsem šortky, lehké tričko, bílou bavlněnou košili a větrovku. Připnul jsem Aircotec Top Navigator na levou nohu, zapnul a nastavil radiostanici. Krom toho jsem překontroloval záložák. Co kdybych ho náhodou potřeboval? Odstartoval jsem ve 14.05 přímo do toho nejlepšího. Po prvním nastoupání jsem přečetl Top Navigator: ukazoval vítr západní až severozápadní 16 km/h. Letěli jsme podél horského hřebene a nacházeli nějaká stoupání. Ačkoliv bylo horko, sáhl jsem do boční kapsy pro rukavice a oblékl si je. Svahovali jsme na hřebeni až do 14.25, kdy se přiblížil čas otevření startovní pásky. Na východě jsme si mohli prohlédnout krásné pohoří Ucka a v jeho blízkosti už vyvinuté kumulonimby s dešťovými pásy. To nás nemohlo nijak rozhodit, protože (jak jsem odhadoval), tato oblaka byla více než 20 km od nás a po větru.
Deset minut před vzdušným startem jsem měl dost slušnou výšku. Krásné a konstantní stoupáky měly hodnoty v rozmezí 0,5 až 3 m/s. Ve 14.25 Danko, můj instruktor, konzultoval po rádiu naší doprovodnou pozemní posádku a po krátké úvaze se disciplína zrušila. Hlavní důvod byl ten, že pár kilometrů na sever jsme pozorovali převývoj oblačnosti nad kopcem Zbevnica (1014 m). Radiostanice zapraskala: "Kolo je zrušeno, přistaňte co nejrychleji!" Znělo to ovšem velmi klidně, žádný chaos, žádná panika. Tak jsem si řekl, že mám čas a zamířil jsem na jih, ke slunci, zatímco napuchlé a naduté mraky, obklopující černé oblačné monstrum, se vynořovaly za mnou na severu. Velká chyba!
Leo se pohyboval asi 150 m jihozápadně a o 50 m výše. Postřehl jsem, že Danko a Karel letí na sklaplých uších západně ode mne. Ostatní byli někde za námi, na severu a severovýchodě. Měl jsem výšku 1300 m a rozhodl se k prvnímu B-stallu ve 14.30. Při něm jsem klesal 7 m/s až do 1000 m. Potom se mi padák zdeformoval, špičky křídel se srazily dopředu. Tuto figuru nemám rád, vypadá děsivě. Takže jsem B-stall vypustil, až se padák srovnal a potom jej znovu zkusil. Po pár minutách, stále v B-stallu, jsem koukal na vário v úžasu: Stoupal jsem 2 m/s! Mrknul jsem nahoru a viděl, jak Leo je nasáván do oblaku, jehož základna se snížila na 1300 m. Ještě předtím, než zmizel v mraku, vyfotil mě. Za několik sekund jsem v B-stallu stoupal 5 m/s a vzápětí jsem vletěl do oblaku. Od té chvíle byl můj svět nekonečně bílý.
Byl jsem v naprostém klidu. Uzavřený při okraji bouřkového mraku, jen s mým Top Navigátorem s GPS a jeho kompasem. Přece je mi jasné, že musím letět přímo na jih - tam jistě nebude těžké vyletět z mraku ven. Ale začal jsem ztrácet čas nad svým kompasem a speedem. Navigace podle samotného kompasu zřejmě není nejlepší. Kompas nějak nefungoval a letěl jsem na jih podle citu, ovšem klidně jsem mohl zamířit na sever, kdo ví. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím: vário se zbláznilo a ukazovalo přes 10 m/s.
Beze strachu jsem padáku pořádně kutnul, poprvé v životě. Ale přestože se okraj vrchlíku celý zabalil, moje stoupání se nijak nezměnilo. V mysli mi stále šrotovaly myšlenky: Davore, vždyť jsi v kumulonimbu, už tolikrát jsi četl o podobných nehodách, ale zrovna si nemůžu vzpomenout na nikoho, kdo by to přežil. Sakra, dost se ochlazuje, až moc. Vlhkost rychle kondenzuje na mém oblečení a kolem prší. Voda na mně začala namrzat.
Ve vysílačce jsem slyšel splašené zprávy - Davore, kde jsi? Radovane, opakuj prosím… Nějaký zoufalý hlas křičí do rádia: "Davore, za každou cenu se vyhni hození záložáku!". Po deseti minutách uvnitř oblaku jsem ve výšce téměř 2600 m.
Navzdory všemu mám zvláštní hnutí mysli - jsem klidný a odpočívám. Nestarám se o zprávy z rádia a všechny rady se mi zdají nepodstatné. Místo toho se zaobírám myšlenkou, jak se ohřát. Rád bych se nějak chránil před mrazem, deštěm a větrem, rád bych se do něčeho zabalil, protože jinak dočista zmrznu. Vypustil jsem vrchlík z pádového režimu a rozhodl se vyhodit záložák s myšlenkou, že se potom zabalím do hlavního vrchlíku jako do oblečení. Po vypuštění vrchlíku ukazovalo vário nahoru 18 m/s. Strhl jsem levou stranu vrchlíku za přední popruh a přešel do levé spirály. Pak jsem odhodil záložák doprava do tmavého oblačného šera.
Potom nastal horor, čistokrevný strach; záložák se třepal nerozvinutý na konci šňůr, co k němu vedly, zatímco můj hlavní vrchlík byl neovladatelný. Stále jsem stoupal strašnou rychlostí a čas pro otevření záložáku ubíhal. Za pár sekund jsem uslyšel tlumené křáchnutí a spatřil záložák rozevřený nade mnou. Díky bohu! S výbuchem adrenalínu jako by přišla energie. Namáhavě jsem přitáhl vrchlík hlavního padáku k sobě a namotal vlhkou látku kolem svých promodralých zmrzlých nohou.
Řekl jsem do rádia, že jsem naživu ve výšce 4500 m a že visím na záložním padáku, stále stoupám 10 m/s. To bylo moje poslední hlášení. Boris mi později řekl, jak byl vyděšený z nepřetržitého jekotu vária, který ostře kontrastoval s mým klidným hlasem. Rádio na mně zahulákalo v odpověď: "Kde je Davor, Davore, zavolej nám zpátky!" Drahouškové, já vám teď nemohu volat, protože potřebuju každičký kousek energie, neboť se potácím mezi životem a smrtí.
Namátkou jsem si vzpomněl na jakousi nehodu, kdy se záložní padák roztočil během dlouhotrvajícího pádu. Ale když jsem se podíval vzhůru, uviděl jsem český Sky System 32 m čtverečních stabilní a napjatý. Hned jsem se tedy uklidnil a svému záložáku důvěřoval. Kroupy jako šutráky do mne tloukly ze všech stran - do helmy, sedačky a do padáku. Vário kňouralo v neskutečných tónech, ale na číslice jsem ani neviděl, jak byly matné. Jediné, co jsem vnímal, bylo tlučení krup do mě ze všech stran.
Kolem lítaly blesky a prozařovaly jednotvárnou šeď nalevo, napravo, nahoře i dole. Každých pár sekund se v šeru zablýsklo a následovalo dunivé burácení hromu. Jak daleko ode mne mohou tyhle blesky být? Kdyby mě trefily, usmažil bych se po vteřině. Davore, tvoje naděje na přežití se rovná nule, ber to jako fakt. V téhle tragické chvíli jsem se začal modlit k Bohu, aby mne zachoval při životě. Kolik asi by přišlo lidí na funus? Nejsnazší smrt by mohla nastat vlivem nedostatku kyslíku a pak také pád do vrchlíku záložního padáku a tvrdý úder o zem. Ano, takováto smrt by mi v dané chvíli vyhovovala! Táta, který žije v Rijece, asi sotva tuší, že jsem tady, vysoko nad ním, jeho jediný syn, který prožívá své poslední chvíle.
Pak jsem si začal uvědomovat ale i jiné myšlenky. Davore, co si to tady blekotáš, vždyť dokud jsi naživu, musíš bojovat! Udělej cokoliv pro svoji záchranu! Rychlý pohled na výškoměr stačil k tomu, abych viděl, že jsem už v 6000 metrech. V takové výšce už musím buď umrznout, nebo se udusit. Cílevědomě jsem tedy začal dýchat rychleji, abych zamezil nedostatku kyslíku. Vzduch už byl nesnesitelně mrazivý. Není legrace být v šortkách ve výšce 6000 m, když kolem vás fičí krutě ledový vichr. Tak tedy zmrznu? Ne! Nesmím si dovolit vnímat mráz. Vzpomněl jsem si na přítele Kalmana. Ten byl jednou pod lavinou v Himálajích na hoře Pisang a přitom přežil i s otevřenou frakturou nohy. Bylo to díky abnormální touze po životě - prostě si nemohl dovolit podlehnout pocitu chladu. Davore, tak to udělej taky tak!
Jak asi vyletím vysoko? A jak poletím dlouho? Kde vůbec jsem? Kdy a kde vypadnu z oblaku ven? Opět jsem se trochu uklidnil. Právě teď jakoby byl čas k rozjímání o malých rozdílech mezi životem a smrtí. Přemýšlíš, co bys pro sebe měl udělat, dokud jsi při vědomí. Jsi dobře zabalený ve vrchlíku? Vysunul jsem pravici a obalil se padákem trochu těsněji; už mi dost docházely síly a cítil jsem se slabý. Musím to překlenout, jinak se udusím. Hlava mi poklesla na hruď, přesto jsem ještě dýchal. Znovu jsem zkontroloval, zda je vrchlík opravdu dobře obalený kolem mého těla Zkusil jsem předstírat mdlobu, nechal ruce volně spuštěné a zkoumal, jestli se něco bude dít. Všechno se zdálo být v pořádku. Snad se záložní padák nezamotá do vrchlíku!
Cumulonimbus mě vytáhl do výšky 6500 m rychlostí 20 m/s. Mráz je nesnesitelný. Nejhorší ze všeho je ten proklatý ledový vítr mezi mými zády a sedačkou, kde nejsem ničím chráněn. Necítil jsem nohy, byly zmrzlé a řemínky sedačky se mi bolestivě zařezávaly do slabin, nedá se to s ničím srovnat. Záložák rotoval a komíhal se kolem mě, ani jsem netušil, zda je nade mnou nebo pode mnou.
Potom jsem konečně začal klesat. Rychlost kolísala mezi -3 až -17 m/s, až jsem se dostal do výšky 3300 m. Tady se mě zmocnil opět stoupavý proud a vylétl jsem zase až do 5500 m. A zase dolů. Znenadání jsem spatřil něco. Země!! Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Hvězda mé naděje stoupá. Země, matka Země, tak přece existuje, je tu, dole pode mnou, dívám se na ní a pomalu se k ní blížím. Krásné jezero, lesy, příroda. Kolem ale pořád vodorovně lítaly kroupy, roztávaly a měnily se na obrovské dešťové kapky. Záložák se vzpínal a otáčel naprosto mimo kontrolu.
Nastala zcela jiná situace: začal jsem se soustřeďovat na nové trauma - přistání. Zkoušel jsem rozmotat hlavní padák, jímž jsem byl obalený, ale byl jsem v něm zamotaný příliš. Můj pohled na věc se jaksi zhoršoval - šinul jsem si to s padákem přímo na vedení vysokého napětí, u něhož je shořelý les s ostrými a holými větvemi, trčícími do všech stran. To snad ne! Když už jsem po tom všem sklesal v naději na rozumné přistání, měl bych skončit v elektrickém vedení nebo se napíchnout na větve jako na oštěp? Davore, důvěřuj tomuhle zázraku - kdo unikne z bouřky, musí mít prostě štěstí i dál. Vítr mne unášel a já se pohyboval nad krajinou, jako bych jel po dálnici. Nízko nad zemí jsem přinožil a připravil se na parakotoul. Přeletěl jsem dráty v pár metrech výšky a zavadil o strom airbagem, který se nárazem zničil. A pak už jsem stanul nohama na pevné zemi, zmrzlý, mokrý, vyděšený a šokovaný, ale hlavně naživu a bez zranění. Zdálo se to neuvěřitelné. Třásl jsem se zimou. Svůj let jsem měl zaznamenaný v Top Navigátoru - uletěl jsem 21 km od místa, kde jsem vletěl do mraku.
Pak jsem šel stopovat na silnici. Stál jsem uprostřed a zkoušel zastavit auta palcem, avšak automobily přejížděly netečně kolem. Stále jsem se třásl a pokračoval pěšmo. Říkal jsem si, Davore, vypadáš jak lesní skřítek, promáčený, s ruksakem na hlavě a chuchvalcem padáku v ruce. Který magor by si tě asi tak vzal do auta? Lehce jsem relaxoval. Teď už neřeším otázky života a smrti. Brzy jsem přišel do vesničky Sausonjevica. Civilizace, lidé! Vzal jsem to přes první dvorek k nejbližšímu stavení. Byly tu dokonce známky života: dětské kolo, auťák, nářadí a hromady krámů. Lenivě jsem vylezl po schodech do prvního patra, zazvonil na zvonek a zabouchal na dveře. Vylezl nějaký chlapík. Nemohl jsem zastavit vodopád mých emocí: " Víte, nezlobte se, já jsem letěl se svým padákem v bouřce, nasálo mě to, jsem strašně prostydlý a v šoku. Nemohl bych si od vás zavolat mým kámošům, aby pro mne přijeli?" Branko Rabar mě tedy přivítal ve svém domě. Skvělý člověk. Dal jsem mu telefonní číslo na organizátory a on to šel vyřídit. Jeho žena mě mezitím zabalila do deky, abych se trochu zahřál. Řekl jsem jí "Víte, je to neuvěřitelný zázrak, že si tady s vámi mohu takhle povídat". Dal jsem si sprchu a horká voda spláchla všechnu tu hrůzu, špínu, pot i strach. S oběma manželi jsme vypili šálek čaje na balkóně, odkud jsme si prohlíželi nebe už nádherně modré a zalité sluncem. Na obloze už nebyly žádné známky bouřky, s níž jsem bojoval celé odpoledne. Byly čtyři hodiny odpoledne, pouhou hodinu a půl potom, co jsem vletěl do kumulonimbu. Pro mne začal nový den.
A co ostatní? Můj instruktor Danko prošel dlouhou řadou negativek, zakončených full-stallem, po němž přistál na louce. Karel spadl do negativky nízko nad zemí a hodil záložák, který se mu otevřel ve výšce 30 m. Přistál nezraněný, ale jeho padák se rozvěsil přes elektrické vedení a samozřejmě se roztrhl, když v něm Karel visel plnou vahou. Srecko se zavěsil na všechny popruhy na jedné straně, čímž vymyslel nový paraglidingový manévr. Padák přešel do strmé spirály, v níž setrval přes 20 minut a pak vypadl pod základnu oblaku. Prý pak několik dní necítil své ruce. Radovan sklapnul ucha padáku, až mu z něj zbylo jen několik komor. Přitom stoupal 10 m/s, ale nakonec jej mrak vyplivnul ven. Naprosto dezorientován nemohl nahodit padák do normální polohy a tvrdě dopadl na zem, kde skončil s modřinami a vyvrtnutým kotníkem.
Kruno udělal full-stall, jenže padák se zkroutil a zamotal a tak byl nucen hodit záložák. Sice byl ušetřen letu v oblaku, ale nemohl srovnat hlavní padák, udeřil se těžce o zem a polámal páteř, naštěstí bez vážných následků. Leo si prožil tentýž zážitek jako já. Záložák neházel (byl oblečený v lyžařské bundě), ale provedl front-stall tak, že prostrčil nohy skrze A-popruhy a sešlápl je co nejníže. Pěkně si natloukl v lese poblíž Ucky.
Nakonec musím říci, že tam někde nahoře hořelo sedm svíček a zázrakem je nikdo nesfoukl - všichni jsme přežili. Večer jsme se sesedli v soukromém penzionu a já jsem všechny pozval na večeři jakožto oslavu našeho znovuzrození. Zašli jsme do restaurace se symbolickým názvem Fortuna - Štěstena. Po večeři jsem se odebral do postele. Stačil jsem ještě poděkovat Bohu a pak usnul jako dudek, zcela vyčerpán. |
ČLÁNKY